Čekání je dřina

31. ledna 2016 v 17:57 | Ivet Pe |  Nesmrtelnost chrousta a jiné důležitější úvahy
Dnes vám přináším seznam věcí, na co vše se dá čekat. Možná se v něčem poznáte a možná vás to trochu pobaví. A na co tedy čekám, čekáš, čekáme?

1. Čekám tu na tebe celou věčnost
Tak tuto větu říkají nejčastěji muži ženám. Nebudeme si nic nalhávat, ženy většinou nechodí včas. V této chvíli si raději dobře rozmyslete, co řeknete dále, protože na větu typu: "Čekám tu na tebe jako idiot už třičtvrtě hodiny." Byste mohli dostat velmi nemilou odpověď: "Nemůžu za to, že neumíš čekat jinak." Poté může následovat ještě pár informativní vět o tom, že byste měli být ve skutečnosti nadšení, že právě vy na ni můžete čekat, protože je tak výjimečná, a to je i ten důvod, proč musí chodit později než ostatní ženy, kterým stačí zpoždění tak deset minut. Než něco uděláte, tak přemýšlejte. Mějte na paměti, že i u nás je vražda trestná - byť v afektu.
 

Tohle rozhodně nedělejte!

20. ledna 2016 v 18:19 | Ivet Pe |  Nesmrtelnost chrousta a jiné důležitější úvahy
Rozhodla jsem se vytvořit malý přehled věcí, které byste opravdu, ale opravdu neměli dělat! Jedná se totiž o 4 největší chyby, které mohou vážně, ale skutečně vážně poznamenat vás samotné nebo váš dosavadní život.

1. Klikat na nejrůznější portály plné rad, ať už se jedná o stránky věnované ženám či mužům.
DŮVOD: Pokud jste byli doposud šťastní, nebo jste pokládali váš osobní či milostný život za relativně spokojený, tak právě tady zjistíte, jak žijete nenaplněný, strašný a zbytečný život.
PROČ? Protože jen na těchto stránkách vám poradí, jak má vypadat správný vztah, dokonce vám to shrnou do několika jednoduchých bodů. Nesplňujete je? Chyba! Vztah vám dlouhodobě nevydrží. A co váš milostný život? Mysleli jste si, že je v pořádku, tak to nesmíte opomenout odborné články, co všechno musíte dělat nebo využít pro spokojenost vaši či partnera/ky. Ještě jste to nikdy nezkoušeli? Chyba! Tak to máte tedy sakra mizerný milostný život. Ale nebojte! Na stejných stránkách vám rádi poradí, jak to napravit.
VÝSLEDEK: Deprese… nad naprosto nenaplněným vlastním životem, nebo nad brzkým rozpadem vašeho partnerského či manželského vztahu.

Takhle jsi prostě dokonalá aneb Zatni zuby

14. ledna 2016 v 19:00 | Ivet Pe |  Příběh: ŽANET A ANET A DALŠÍ EXOTI
Anet přináší své kamarádce Žanet to, co jí slíbila, aby to mohla vyzkoušet na svém dalším rande naslepo. S tou úžasnou věcí třepe v rukách a rozplývá se: "Je to fakt úžasný. Slyšela jsi už o těch korzetech na hubnutí, co využívají hlavně celebrity? Tak tohle je mnohem lepší! Na tyhle stahující kraťásky prostě nikdy nezapomeneš. A je to poměrně nový a moc lidí to nemá. Jsou krásný viď?"
"Ošklivější bombarďáky jsem snad neviděla," oponuje zklamaně Žanet, které ta šedivá a škaredá věc připadá hnusná.
Anet se ale dál rozplývá: "Náhodou jsou úžasný a všem chlapům se to líbí, připadá jim to sexy."
"Vážně, jak si na to přišla?" pochybuje o tom Žanet.
"Říkal to přece doktor Sparks," opáčí rozhodně Anet.
"To je kdo?" ptá se zmatená Žanet.
Anet si povzdechne nad kamarádčinou neznalostí a začne s vysvětlováním: "No přece ten doktor z reklamy. Říkal, že jsou naprosto skvělé, pohodlné, a krásné a všechny v tom budeme vypadat dokonale. A pak vyprávěl, jak mu to připadá nádherný a sexy. Doktor Sparks by přece nelhal, vypadá tak důvěryhodně."
"Jasně." Žanet zakroutí hlavou a táže se své dobře informované kamarádky: "A kde máš ten zbytek?"
"Jaký zbytek, to je celý," odpovídá Anet.
Žanet celá překvapená dodává: "Vždyť je to neskutečně titěrný!"
Anet se usměje: "No, sice to dá menší prácičku se do toho nasoukat, ale když jsem se do toho dostala já, tak ty to taky zvládneš. I když… no… no, není nic, co bych nezvládla, já tě do toho dostanu! Neboj!"

 


Dopis Laury Doloranové

11. ledna 2016 v 0:06 | Ivet Pe |  Moje povídky

Když jsem byla v pubertě, dost často jsem přemýšlela nad tím, jak se asi cítí odsouzenec poslední den před popravou. Co jí, co dělá, o čem přemýšlí? A co dělá člověk, který ví, že zítra umře, protože prohraje svůj boj se zákeřnou nemocí? Jaký je jeho den, užije si ho do poslední chvíle, anebo nemá na nic pomyšlení a je to jen útrpné čekání? Poslední den běžných lidí je asi stejný jako kterýkoliv jejich jiný den, protože většina netuší, že je jejich poslední… Ale co ti, kteří to vědí? Vědí, že zítra již nic nebude. Nic je nečeká. Dnes je to prostě konečná!

Mladí často přemýšlí o nesmyslech, postupem času na ně však zapomenou a jdou dál. Ale co když se to vrátí zpátky a nejsou to již jen hloupé pubertální myšlenky. Je to něco skutečného, téměř hmatatelného, něco děsivého, něco definitivního, něco o čem víte jen a jen vy. A všem kolem by to bylo stejně úplně jedno!

Ano, je těžké si to připustit, ale je to vážně poslední den mého života… Je devět ráno, neděle. A zítra touhle dobou, bude už vše, co se mě kdy týkalo, zapomenuto. Po všem zbude jen prach. Celou noc jsem přemýšlela o tom, co budu dělat dnes - něco velkolepého. I přestože vážně nemám náladu, protože z hlavy nemůžu vypustit myšlenky na to, co bude zítra, tak si dnešek vážně užiju. Konečně prožiju něco skvělého!


Potřebuji... pomoct

24. listopadu 2012 v 17:55 | Ivet Pe |  Moje povídky
Alice seděla tiše na posteli a čekala. Vteřiny utíkaly neskutečně pomalu. Alice se osmělila a vstala z postele, domnívala se, že už by to mohlo stačit. Třesoucími prsty uchopila těhotenský test. Podívala se na něj a naštvaně si ulevila: "A sakra!" Nebyla těhotná, už po několikáté jí ten hloupý test ukázal, že prostě není v tom. Sedla si zpátky na postel a přemýšlela. Z nehezkých myšlenek ji vyrušil telefon. Alice doufala, že to nebudu on. "Alice, musíme si promluvit. Prosím, dej mi šanci," zaprosil hlas v telefonu. "Prosím Bene, už mi nevolej. Co nechápeš na tom, že už je konec! Prostě mi dej pokoj!" rozčílila se na něj a práskla sluchátkem.

Vrátila se na postel a přemítala, jestli si nemá ten test udělat ještě jednou. Jsou přece tak nevěrohodné a nespolehlivé a ona si byla tak jistá, že je určitě těhotná. Přece se jí to nemohlo už zase jenom zdát. Opět zazvonil telefon. "Sakra, Bene!" zakřičela do telefonu. Na druhém konci sluchátka se ale ozval ženský hlas: "To jsem já, Simon. Je tady vážně krásně. Škoda, že jsi nechtěla jet. Pořád si to ale můžeš rozmyslet. Fakt nechceš přijet?" Alice se zamyslela a poté odpověděla: "Já nevím, Simon. Necítím se na takovou cestu." Simon ji ještě chvíli přemlouvala, a pak se s ní rozloučila. Alice se vydala znovu do koupelny. Po několika nekonečných sekundách, se opět dozvěděla, že není těhotná. Sklesle padla na postel, chtělo se jí brečet, ale rozhodla se, že raději pojede za svou kamarádkou. Zapomene na své trápení a na starosti s Benem. Doufala, že by o něm nějakou chvíli nemusela slyšet.

Čas je relativní aneb Je jedno, jaký je rok, hlavně že víme, jaké máme století!

20. listopadu 2012 v 17:58 | Ivet Pe |  Nesmrtelnost chrousta a jiné důležitější úvahy

Čas je relativní aneb Je jedno, jaký je rok, hlavně že víme, jaké máme století!


Vždy jsem si myslela, že čas je něco daného, co funguje pro všechny stejně a nedá se měnit podle aktuální potřeby. Ale v okolním světě postupně narážím na skutečnost, že čas je pouze relativní. Je to jen jakási nejistá skutečnost, uřčená jen proto, aby se neřeklo. V podstatě se určí přibližný čas nebo datum, aby byl zachován určitý řád, ale ten stejně zachován není, protože se to do daného termínu nestihne a nestihne se to ani dlouho po něm.

Pokud je tedy stanoven termín, do kdy máte něco vytvořit, nebo naopak kdy máte něco získat, tak se jedná pouze o první možnost uskutečnění nebo splnění dané věci. Čili jednu z mnoha možností, ale zdaleka ne tu poslední. V praxi to znamená to, že tento časový údaj je prvním z možným termínů, kdy se může něco stát, ale zpravidla se to nestane, protože je spousta času i po daném termínu. Je jedno, zda to zvládneme splnit ještě tento rok, na roku v podstatě vůbec nezáleží, podstatné je tu jedině to, abychom to stihli v daném století. Problém nastává tehdy, končí-li nám dané století. To pak máme fofr, abychom stihli všechny činnosti, které mají v tomto století být splněny. Já se však již konce tohoto století nedožiji, takže naštěstí nemusím řešit, jestli budu mít dost času, abych to všechno stihla.

Nová osobnost slečny Emily

18. listopadu 2012 v 17:59 | Ivet Pe |  Moje povídky
Emily se probouzela a blouznila po celou dobu, co tu ležela, ale až teď se skutečně probrala k vědomí. "Kde to jsem a co se mi stalo?" zeptala se vyděšeně. Nevzpomínala si, co přesně se ji stalo, ale věděla, že něco strašného. "Ahoj, jsem doktor Marek Orink. A jste v mém domě, protože se zotavujete z těžké transplantace obličeje..." Emily se jemně dotkla svého obličeje a při tom poslouchala lékaře, který ji vyprávěl, jak ji sem přivezli, a jak se ji snažil zachránit. "Pokusil jsem se vám vytvořit obličej podle fotek tak, aby vám byl co nejvíce podobný. Ale nikdy není nic stoprocentní. Vše by ale mělo být v pořádku, protože jsem použil novou téměř bezbolestnou metodu." Emily začaly po tváři stékat slzy. Zrcadlo, které ji doktor podal, ji ukázalo nějakou úplně cizí ženu. Nemohla to unést, začala vzlykat a hodila zrcadlo ke dveřím, u kterých stál doktor. "Musíte teď odpočívat," snažil se ji uklidnit. Důrazně to však odmítla. "Mohu vám přinést prášky na spaní," nabídl jí. "Proč, chcete mě uspat, abyste ode mě mohl mít pokoj? Nebo, abyste mi mohl zase změnit tvář!" rozkřičela se na něj. Marek ji chtěl nějak utišit, ale Emily si přála jediné, chtěla zůstat sama. Nechal ji tedy její beznaději.

Osobnost má mnoho tváří

15. listopadu 2012 v 17:38 | Ivet Pe |  Moje povídky
Být psychiatrem byl už od dětství můj sen, a protože se mi poštěstilo, tak jsem se jím opravdu stal. Musím říct, že začátky byly opravdu kruté. Vím, že každá profese má své těžké začátky, ale některé jsou prostě horší. Svoje první místo jsem získal v jedné malé, mírně zapadlé léčebně. Neléčili tam žádné těžké případy, spíše jen ty méně vážnější psychické onemocnění. Můj první dojem, mi tehdy řekl vše, co jsem potřeboval věděl. Zapadlá díra s nepříliš dobrým zařízením a s příliš špatným personálem.

V léčebně mě uvítal doktor Henry Timons, který mě provedl po celém zařízení. Po prohlídce jsme zamířili k mé úplně první pacientce. "Je to magor," oznámil mi Timons, jako by nic. "Cože?" úplně jsem nepochopil, co mi tím chtěl říct. "Máte pravdu! Magoři jsou tu úplně všichni," odpověděl mi chladně. "Děláte si srandu?" zapochyboval jsem o tom, že by to snad vůbec mohl myslet vážně. "Vypadám snad na to?" zeptal se tím nejarogantnějším tónem, který jsem kdy slyšel. Srandu si nedělal, své pacienty prostě považoval za něco podřadného. "To je ona! Ester Klarsnová," řekl a pokynul směrem ke stolu, kde seděla dívka se sklopenou hlavou. "Třikrát se pokusila zabít a potřetí ji převezli sem. Je tady už skoro rok a vůbec se to nelepší," vyprávěl mi o osudu té dívky tak chladně, jako kdyby snad o nic nešlo.

Taková jsem já

13. listopadu 2012 v 18:17 | Ivet Pe |  Moje básně

Taková jsem já

Jaká že je moje osobnost?
Mě má každý hnedle dost.
Pro všechny jsem jen nevítaný host.
Proč pociťují ke mně zlost?

Osoba trochu výbušná, velmi líná,
každý hned nade mnou ruce vzpíná.
Osoba, co časně ráno usíná
a na staré dobré časy ráda vzpomíná.

Ach, ty ženy!

11. listopadu 2012 v 18:52 | Ivet Pe |  Příběh: DVOJROZMĚRNÉ MALIČKOSTI
Úvodní poznámky a informace k celému příběhu najdete ZDE.

4. Kapitola

Ach, ty ženy!


Po včerejším incidentu s Davidem jsme měli všichni pěkně zamotanou hlavu a nejhůř na tom byl Adam. Když si u mě ráno vyzvedával Davida, tak mě požádal, abych se s ním po práci sešla. Víc neřekl, ale bylo to jasné. Chtěl si všechno konečně vyjasnit. Zřejmě už se rozhodl, jak to vyřeší s Karolínou a chtěl mi to oznámit. V kavárně, kde jsme se měli sejít, jsem byla o dvacet minut dříve. Většinou chodím sice přesně, nebo dokonce pozdě, ale na tuhle schůzku jsem musela přijít dřív. Byla jsem tak nervózní a začínala jsem se celá třást. Miluji Adama a to, co mi chce říct, mě pěkně rozhodí, ať to bude cokoli. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se s mojí sestrou opravdu rozvedl... Mohla bych být s ním, i přesto všechno a starat se o Davida? Nebo by bylo lepší, kdyby zůstal s Karolínou a nekomplikoval mi již tak těžkou situaci? Být už několik let zamilovaná do chlapa, který si vzal raději moji sestru a o mě až dosud nejevil nejmenší zájem, není vůbec snadné.

Kam dál