Prokletí

4. října 2012 v 13:00 | Ivet Pe |  Moje básně

Prokletí

Propast tak věčně černá
a zhouba je mi stále věrná.
Peklo otvírá svůj chřtán,
z horoucích pekel je mi můj osud dán.
Ze snu se budím plačíc,
životem ukousla jsem si veliký krajíc,
po poli hopká si zajíc,
já dívám se, nezmůžu se na víc.

K prokletí odsouzená roky,
k propasti dokráčím velkými kroky,
každý den jako když stojím na okraji stoky.
Veliká černá díra pode mnou ční
a já se ji snažím nevidět už tolik dní.
Bez myšlenek jako osoba, co nemá cíl
a ze skládačky života získám malý díl.

Vzmáhá mě temnota, vzmáhá mě prokletí,
je to mé nekonečné nespoutané zajetí,
občas přemůže mě dojetí,
kolik učinila jsem již objetí.
A co mě asi čeká dál,
můj příběh do jedné kupy už vítr svál.
V zajetí prokletí tiše si žiju,
každé ráno vodu s příchutí síry piju.

Prokletí zmáhá mě velice,
vteřiny jsou dlouhé jak měsíce.
Temnota vkrádá se do všech mých dnů,
já kdysi vzdala se všech krásných snů.

Prokletá na věčnost,
to je ta skutečnost,
když provází mě netečnost.
Trochu jedu pustit si do žil,
aby po životě už jen děsivý sen zbyl,
však prokletí poručí, abys žil.

A tak si žiji v děsivém přítmí klidu,
po živých duší není tu vidu.
A z celého světa zmizelo tolik lidu.
Kde dopřát si alespoň trochu klidu?

Do žil mi vrůstá tolik mrazivé bolesti,
což nepřidá mé strašlivé pověsti.
Do očí mi vnikl žal
a jak můžu jít teď asi dál?

Pekelní tvorové s velkými rohy,
utíkám, co stačí mi nohy.
Cítím jejich zlobu,
vyčítám si čas a dobu,
jako když vrazí mi do srdce skobu.

Prokletí je horší než tisíce zranění,
ale když vzbudíte se znavení,
každý den znova a zas
a už nepoznáváte svůj hlas,
pak vašemu prokletí nadešel čas.

Zrozená v prokletí sedmého světa,
prokletí je zhoubná věta.
Temnota je pak tvá milá teta
a peklo nejvěrnější rodinou.
A pekelné bytosti s temnou novinou,
šinou si to k tobě přímou rovinou.
Už nejsi dívkou nevinou.

Zrozená v prokletí osudu,
horší než zavřená do sudu.
Uniknout svému osudu, není lehká věc,
však málo kdy se otevře klec
a démoni všech dimenzí a času,
sahají po každém tvém vlasu.

Rodina, když prodá tě do pekla,
zhasnou pak všechna tvá zářivá světla.
Prokletí pak pojí se s každou kapkou tvé krve
a cítíš se stejně mizerně jako prve.
Prokletí zarůstá do tvých žil,
pak stačí jen málo, abys v temnotu uvěřil.

Od narození jsem dcerou pekla,
pro mě se uzavřela všechna světla.
Propadla jsem peklu
a jdu proti všemu světlu.
Můžu se snažit, abych utekla,
ale každá dobrota z mé krve již vytekla.

Po narození peklu byla upsána má duše,
všichni se ke mně chovali hluše
a já se teď cítím opravdu suše.
Celá celičká peklu patřím,
vím to, i když se v zrcadle spatřím.
Nevím, kam na zemi patřím.

Jsem prokletá velikou kletbou pekla,
až se mě oblaka lekla.
Ach to mé prokletí,
to je to nejhorší zajetí!
Však prokletá jsem celičká celá,
ať spím anebo jsem bdělá.
Jako stín se nad světem vznáším
a všechny příkoří světa i nadále snáším...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama