Říjen 2012

Halloween

31. října 2012 v 14:32 | Ivet Pe |  Moje povídky
Eleonor seděla tiše za stolem a snažila se přežít další pracovní den. Dnes byl Halloween, ale pro ni to nemělo žádný význam, byl to jen obyčejný den jako každý jiný. Nic pro ni nemělo smysl od té doby, co ho ztratila. "Je to tak tajemný svátek." Eleonor sebou trhla a otočila se za zvukem hlasu. Její nadřízená držela v ruce šálek kávy a upírala na ni své velké oči: "Dneska mohou být živí nablízku těm mrtvým a mrtví mohou snadněji přejít do našeho světa." Eleonor přikývla, moc ji to ale nezajímalo. "Možná byste už mohla skončit a strávit nějaký čas se svým mužem. Já to mám také v plánu," navrhla jí. Eleonor přikývla a vydala se domů.

Přemýšlela o tom, co slyšela v práci. Napadlo ji, že by se mohla pokusit strávit nějaký čas s Davidem. V kuchyni vyhrabala čtyři bílé svíčky a zápalky a vydala se ven. Kráčela podél ostatních domů v ulici, pak se dala podél lesa, až došla na hřbitov. Chodila tam často, ale dnes by to mohlo být jiné, alespoň v to doufala. Dříve se takových míst bála, ale od té doby, co před necelým rokem zemřel její milovaný manžel, si zvykla. Usadila se na známém hrobě a zapálila na něm čtyři svíčky, které přinesla. "Dneska by to mohlo být jiné... Mohl bys tu se mnou být..." zašeptala. Po chvíli ticha pokračovala: "Říkal jsi mi, že mě nikdy neopustíš a teď jsem tak sama. Někdy ani nevím, jestli tu se mnou jsi, ale doufám, že ano." Upřela svůj pohled na náhrobek a pročítala si už asi posté, co tam po něm zbylo. "Nedožitých třicet jedna let..." zašeptala, ale nikdo ji neodpověděl. Tiše seděla a dál čekala. Studený vítr, který se právě rozfoukal, ji celou rozklepal. "Takže nic jako vždycky. Takhle s tebou můžu mluvit i doma a alespoň tam nebudu tak mrznout," řekla nakonec a vydala se domů.

Když procházela svojí ulicí, viděla děti, co se chystaly koledovat. Pozorovala jejich nejrůznější masky a pomalu kráčela ke svému domu. "Čarodějnice... Démon... to je moc hezké. Moc by se ti to líbilo. Škoda, že tu nejsi..." pronesla nahlas, ale nikdo nebyl poblíž, aby to mohl slyšet. V obývacím pokoji si sedla do křesla a zamyslela se. "Nevím, proč jsi chtěl, abych dál žila tenhle život? Proč jsem ti musela slíbit, že budu dál normálně žít bez tebe? Proč jsem ti to vlastně slíbila?" zeptala se prázdného domu.

Venku se pomalu začalo stmívat. Eleonor vstala a v kuchyni si ohřála mléko, pak se vrátila opět do svého křesla. "Vždycky jsi mi dělal teplé mlíko, vzpomínáš... Když jsi mě chtěl uklidnit... Jistě že si vzpomínáš. Jsi přece někde nahoře a na všechno si vzpomínáš a všechno vidíš. Jsi pořád se mnou, nikdy bys mě neopustil... že jo?" zeptala se nejistě. Najednou si přišla tak trochu jako blázen, co si povídá sám pro sebe, a kterého nikdo nevnímá. Dům ovládlo ticho. Eleonor se opřelo o křeslo a zesmutněla ještě víc. Ticho přehlušila rána. Něco spadlo. Eleonor se podívala směrem ke kuchyni, byla si téměř jistá, že zvuk přišel právě odsud. Usmála se, najednou si byla zase jistá, že je stále s ní.

Po chvíli ji úsměv z tváře opět vymizel a v očích se jí objevily slzy. "Proč za mnou nepřijdeš? Alespoň teď, když je Halloween a všichni jsou spolu... Proč nemůžeš alespoň teď..." pro slzy nemohla dál mluvit. Otočila se, když uslyšela další ránu. Fotka, která stála na stole kousek od ní, spadla. Jejich společná fotka. Sklo, které se rozbilo, zůstalo ležet na stole. Eleonor tohle gesto nechápala. Netušila, proč David rozbil jejich společnou fotku. Upírala svůj zrak stále k malým skleněným střípkům, jako kdyby očekávala vysvětlení. Ale to nepřišlo.

Dál tam seděla jenom v tichu, celá pohroužená ve svých vzpomínkách. Občas někdo zaklepal na dveře, ale Eleonor koledníky ignorovala, nenechala se vyrušit ze své samoty. Po dlouhé době nehybnosti si usrkla již studené mléko. "Proč?" zašeptala. "Proč bys jen nechtěl být právě teď se mnou?" rozbrečela se. Cinkot okenního skla přehlušil její vzlykání. Eleonor vstala, aby si mohla prohlédnout své vysklené okno. Sklo bylo roztroušené po celé podlaze jen malý kousek od jejího křesla.

Došla až k oknu a vykoukla prázdným rámem ven. Venku byla už jen temná neprostupná tma. Její tvář ovanul chladný vánek a všude bylo tak nesnesitelné ticho. "Co to má znamenat? Tak mi to řekni! Zlobíš se, protože chci být s tebou? Protože to já chci, ať je to kdekoli!" vykřikla do tmy. Náhle se rozletěly dveře a práskly o zeď. Eleonor se posunula od okna, aby viděla ven skrze otevřené dveře. Ale nic nespatřila, nic kromě velké temnoty. Hypnotizovala dveře a čekala, jestli se opět nepohnou, ale ty zůstaly znovu bez hnutí. Nebyla vystrašená, spíše měla radost, věděla, že je tu někde blízko, blizoučko. Dává jí znamení, i když velice nejasná, prostě je tu někde s ní.

Nadskočila leknutím, když hodiny začaly odbíjet jedenáct. A pak nastalo opět ticho. Eleonor tam jen tak stála a doufala v něco víc. Zatajila dech, když neprostupná temnota zasáhla i její obývák. Světlo bez zaváhání zhaslo a ona neviděla nic ani dveře, které před tím upřeně pozorovala. Dýchala potichu a mrazení zachvátilo celé její tělo. Najednou ale začala být zase nadšená, vše napovídalo v Davidovu přítomnost. Zavřela oči a ostražitě se zaposlouchala, tak moc chtěla něco slyšet.

"Prosím, jestli jsi tady, tak musíš teď být se mnou. Prosím..." zašeptala do ticha. Najednou ucítila něčí dotek. Někdo se dotkl jejich ramen a jemně ji otočil zády ke dveřím. Eleonor cítila magické jiskření a byla šťastná. "Musíš mě políbit!" přikázala tiše. Po celém těle ucítila sladké mrazení, když na svých rtech ucítila polibek. Nic neviděla, ale přesto věděla, že je to její milovaný. Tajemná postava si ji přitáhla blíž k sobě. Eleonor se o něj opřela, konečně měla jistotu, že je hmotný, a tak ho beze strachu mohla obejmout. "Musíš zůstat se mnou!" zaprosila. Po chvíli ticha ucítila na svém uchu teplý dech a muž ji do ucha zašeptal: "Nemůžu." "Já ale chci zůstat s tebou napořád. Jestli nemůžeš být se mnou tady, tak já s tebou půjdu kamkoli, kde budeme moci být spolu," odpověděla a přitiskla se k němu ještě těsněji, aby ji náhodou neutekl. "To neříkej," zašeptal opět zjemnělý hlas. "Ale já to tak vážně cítím. Snažila jsem se žít, jak jsi si přál, ale už nemohu. Nejde to. Nechci být už bez tebe ani minutu..." odvětila se slzami v očích. Tajemný neznámý už nic neříkal, jen ji k sobě víc přitiskl. Objímali se v naprostém tichu.

Eleonor málem vyjekla, když hodiny začaly odbíjet půlnoc. Její milý se od ní začal odtahovat. "Už musím jít," zašeptal. "Chci jít s tebou!" odpověděla mu neúprosně. "To nemůžeš! Ale já jsem stále s tebou. Pořád jsem ti nablízku." "To mi ale nestačí, chci být s tebou tam, kde jsi teď. Napořád spolu, jak si vždy sliboval," rozplakala se a nechtěla ho pustit ze svého sevření. "To nejde, ty patříš do světa živých lidí. Zatím se mnou ještě být nemůžeš. Musíš žít svůj život a dál dělat, co děláš. Já ti budu stále nablízku po celou tvou pozemskou cestu. A pak... spolu budeme už navždy... Slibuji." Políbil ji jemně na rty a na čelo a pak už Eleonor necítila nic. Žádné objetí a žádný dotyk. Nikdo jí již neodpovídal. Světla se rozsvítila a ona stála v pokoji sama. Nikdo jiný tam s ní nebyl.

Splnilo se jí její velké přání, znovu se setkala se svým milovaným Davidem. Držel ji v náručí, líbal ji a mluvil s ní. Přesto ale nebyla šťastná, opět totiž zůstala sama, zase odešel. Sedla si do svého křesla a dala se do hlubokého pláče. Přemýšlela, proč nechce být s ní, proč ji nevezme sebou a ona tu musí zůstat tak sama. Slíbila mu, že bude dál žít svůj život i bez něj, ale to už bylo přece tak dávno, před několika dlouhými měsíci, kterými se tolik protrpěla. Říkal, že je ji stále nablízku, ale teď ho vůbec necítila, jako by snad odešel napořád, znovu. Zavřela oči a tolik si přála vymyslet nějaké řešení z tak neúprosné situace. Když je znovu otevřela, tak již měla jasno. Vběhla do kuchyně a popadla ten největší nůž, který uviděla. Pomalu se vrátila do pokoje a stále ještě zvažovala, jak to celé bude probíhat. Nebála se. Rozřízla si první zápěstí, pak druhé. Pak si nožem ještě nemotorně přejela po krku. Nůž spadl na zem a Eleonor spadla také. Ležela na zemi, cítila, jak z ní krev pomalu pramínek po pramínku vytéká. Necítila žádnou bolest, jenom vnímala každým zbytkem svého vědomí, jak z ní život pomalu vyprchává. Než zavřela oči, tak nemyslela na nic jiného, než na Davida. Už budou konečně spolu a tentokrát napořád...

Lásko

30. října 2012 v 18:14 | Ivet Pe |  Moje básně

Lásko

Chtěl bych ti říct jen jedno slovo pouhé
a není ani trochu dlouhé.
Chtěl bych ti říct: "Lásko."
Ty má vysněná nádherná krásko.
Jsi všechno, co na světě mám
a nechci být už nikdy sám.
Nechci být už nikdy bez tebe,
jako nejsou mraky bez nebe.

Chtěl bych, abys znala to slovo jediné,
chtěl bych, aby ho slyšely tvé uši nevinné.
Chtěl bych ho vykřičet do všech světových stran,
chtěl bych pro tebe obrousit tisíce ostrých hran.
Chtěl bych ho vyzpívat tisíce slovy,
chtěl bych přehlušit i pláč nešťastné vdovy.
Chtěl bych tě líbat celé roky,
chtěl bych k tobě dojít jen dvěma pouhými kroky.

Jsi to nejcennější, co na světě mám,
jsi jediná, kterou celou nazpaměť znám.
Jsi můj nejvzácnější květ,
jsi ten nejvzdálenější svět.
Jsi spánek na víčkách,
jsi úsměv při svíčkách.
Jsi mé světlo, jsi můj vzduch,
jsi mé ticho i nejhlučnější ruch.

Jsi mé světlo při svíčkách,
jsi mé ticho na víčkách.
Jsi má vonná růže,
nejhladší je tvá obnažená kůže.
Jsi můj úsměv, který vykouzlíš mi na tváři,
jsi tou nejkrásnější nebeskou září.
Jsi mé všechno a nezbývá už nic.
Jsi mé všechno a já už nechci víc.

Co je tady špatně?

26. října 2012 v 16:57 | Ivet Pe |  Příběh: DVOJROZMĚRNÉ MALIČKOSTI
Úvodní poznámky a informace k celému příběhu najdete ZDE.

2. Kapitola

Co je tady špatně?


Můj šťastný týden už uplynul a Karolína se Simonou se již vrátili zpátky domů. S Adamem to také nebylo zrovna snadné, od naší menší rozepře nad sklenkou vína (nebo spíše od chvíle, kdy jsem se kvůli jeho nehoráznostem příšerně urazila) jsem se snažila vyhnout jakékoli konverzaci, kterou bych s ním musela vést. Cítila jsem se v jeho přítomnosti trapně a on se cítil také tak, alespoň mi to tak připadalo.

Karolína mě požádala, abych se dnes večer zastavila na kontrole u nich doma, musela totiž něco hrozně důležitého zařídit, a tak nemohla být se svým synem. Ochotně jsem souhlasila, stejně jsem neměla nic lepšího na práci. Kolem devátá večer jsem zaťukala na dveře a po chvilce čekání mi otevřel Adam. Chtěla jsem vejít dovnitř jako vždy, ale on zatarasil celé dveře a vypadal vážně překvapeně, že mě vidí. Po chvíli ticha, když nepřestával strnule stát ve dveřích, jsem řekla: "Karolína mě posílá, abych zkontrolovala, jak ti to jde s Davidem." Přikývl, ale vypadal stále zmateně. Po chvíli dalšího ticha, kdy se neměl k tomu, aby mě pustil dovnitř, jsem se zeptala: "Můžu jít dál?" Zaváhal. Zamyslel se a vykoktal ze sebe: "Hmm... Jasně." Za další notnou chvíli konečně ustoupil ze dveří a já vešla dovnitř.

Jakmile jsem vstoupila dovnitř, uslyšela jsem něčí hlas: "Zlato, myslel jsi tohle?" A ani ne o sekundu později jsem zjistila i komu patří. Z kuchyně vyšla nějaká žena, oblečená jen v negližé a v ruce držela láhev vína. "Heleno, vysvětlím ti!" vyhrkl hned Adam. Ženština vypadala trochu vyvedená z míry a zeptala se: "To je tvoje žena?" "Ne!" odpověděl jí Adam, ale nespouštěl ze mě oči. "Vypadá tak," špitla.

Nevím, jak jsem v tu chvíli vypadala já, ale jsem rozhodně ráda, že to nevím. Adam se tvářil, jako by ho při nevěře přistihla opravdu jeho manželka a ta žena v negližé vypadala dost zmateně. "Není to tak, jak to vypadá!" oznámil mi sebejistě Adam, když jsem z jeho návštěvy nespouštěla oči a nevydala jsem ani jednu hlásku. Po této stupidní frázi se mi náhle zase řeč vrátila. "No, jasně!" odsekla jsem, zakroutila jsem hlavou a vyřítila jsem se z jeho domu.

Uklidnila jsem se až doma. "Něco je špatně. Tady je něco sakra špatně..." šeptala jsem si. Jsou manželé teprve rok a on už ji podvádí. V jejich vlastním domě. A zrovna když zařizuje nějaké společné záležitosti. Ale nechtěla jsem na to už myslet, potřebovala jsem si nějak vyčistit hlavu a vymazat ten nepříjemný výjev té osoby v negližé ze své mysli.

Ráno jsem snídala pohroužena v nehezkých úvahách, ale vyrušilo mě zaklepání. Nebyla jsem moc nadšená, když jsem za dveřmi spatřila Adama. "Chci ti to vysvětlit," spustil na přivítanou. "Nechci nic vědět. Není to moje věc!" rázně jsem zakroutila hlavou. "Ale já chci, abys to zrovna ty pochopila," nenechal se odbýt. "Jak ji můžeš podvádět, a tak krátce po svatbě? A ještě když máte malého syna!" vyhrkla jsem na něj své výčitky. "Já ji nepodvádím. Máme prostě volnější vztah... Jsme tak domluvení. Já někoho mám, ona někoho má..." Nemohla jsem uvěřit tomu, co se mi tu pokoušel naznačit. "Ona o tom ale neví! Jinak by mě neposílala k vám, abych zkontrolovala Davida," odpověděla jsem neústupně. "Ona to tak narafičila. Udělala to schválně. Chtěla, abys mě přistihla a myslela si, že jsem hajzl." "Proč by to dělala?" zeptala jsem se nevěřícně. "Vždyť ji znáš! Ví, že si ke mně vždycky chovala jisté city a chtěla, aby sis o mně myslela jen to nejhorší... Ale to neví, že si na mě už přes týden naštvaná kvůli tomu, co se stalo, když byla mimo město. Takže se nemusela namáhat!" Stále jsem tomu nemohla uvěřit a Adam vypadal, že ho strašně rozčiluje můj nevěřícný postoj. "Nemůžu uvěřit, že věříš víc jí než mně!" zakřičel nakonec vztekle a vyletěl z bytu. Dveře se prudce přibouchly.

Byla jsem tak zmatená. Tak strašně jsem chtěla mít jasno, ale nějak to nešlo. Vím, že Karolína je pěkná potvora, ale Adam také není žádný svatoušek.... Kdyby ale byla pravda to, že to Karolína celé vymyslela, pak by s ní bylo něco hodně v nepořádku. Bylo mi ale hrozně líto, jak Adam odešel, zdálo se, že mu vážně záleželo na tom, aby mi to vysvětlil a já začala litovat, že jsem se nezachovala lépe.

Za chvílí se ozvalo opět zaťukání, pomalu jsem otevřela. Ve dveřích stál znovu Adam, už se tvářil smířlivěji. "Promiň, přehnal jsem to. Nechtěl jsem na tebe být takový. Já bych si jen přál, aby to mezi námi bylo jiné..." "Jak můžete mít takové manželství?" zeptala jsem se nejistě. "Už nám to dost dlouho neklape," odpověděl. "Takže máte volný vztah..."celé jsem to musela zpracovat. Přikývl: "Kdybych mohl být s tím, na kom mi opravdu záleží, tak bych se nemusel stýkat s jinýma..." "A na kom ti tak záleží?" zeptala jsem se. "Víš, jsem strašně zmatený a potřebuji si ještě nějaké věci ujasnit... Nechci to zbytečně komplikovat," odvětil se sklopenýma očima. "Pokud tě to uklidní, tak jsem také zmatená...." zašeptala jsem. Adam zakroutil hlavou: "Nechtěl jsem ti to tak zamotat... Myslím, že tady bychom měli náš rozhovor ukončit. Nejdřív si to musím všechno ujasnit, a pak bychom mohli v našem rozhovoru pokračovat..." Přikývla jsem a Adam odešel, tentokrát již opravdu. Osaměla jsem, a tak jsem již do prázdného bytu zašeptala: "Se mnou je opravdu něco špatně, když miluju manžela své sestry..."

Zlomená

25. října 2012 v 17:39 | Ivet Pe |  Moje básně

Zlomená

Zlomená jsem vejpůl,
ty sypeš mi do rány sůl
a pozvedáš proti mně hůl.
Zbylo ze mě už jen půl.

Vrážíš do mě další nůž.
Proč nejsi už ten skvělý muž,
co mi vždy na tváři vyčaroval růž!
Kolem mých ran ještě nožem kruž!

Chodím si v začarovaném kruhu,
potřebuji velkou alkoholovou vzpruhu,
do ruky vrážím si tenkou tuhu.
Kde jsou ty časy, kdy pozorovali jsme spolu duhu?

Hraješ mi na city,
jedno jsou ti mé pocity.
Lidé jsou sdílní, rozeznávám jejich soucity,
za to ty už nemáš žádné city.

Bolí mě celé tělo
a ty na mě ještě vytáhneš dělo,
ještě další ránu by to chtělo,
teď by se to skončit už mělo.

Cítím se mizerně,
ty chováš se nevěrně,
bolesti v duši je nezměrně.
Ty působíš mi bolest poměrně.

Snažím se vyprostit ze sítí,
nepropadnout věčnému pití,
ale když bolest tě za srdce chytí
a to tvé věčné srdceryvné vytí.

City a necity, zájem a nezájem,
nemám už na nájem,
lepší je hledat si nový podnájem.
Už dávno se neprocházím s tebou rájem!

Bolesti dosti, mnoho žalu,
na duši spoustu černého kalu,
stojím si na okraji velkého sálu,
stihla jsem konec našeho bálu.

Noc a poledne, večer a ráno,
už nám není přáno,
jen bolesti je nám spousty dáno
a na temný klavír je do rytmu hráno.

Stojí si kdosi na okraji velkého valu
a v dálce je vidět rozpadlou skálu.
Jak jen poděkovat zbylému málu...
A po všem zbude jenom kapka žalu.

Tak to vidím já

23. října 2012 v 19:23 | Ivet Pe |  Moje básně

Tak to vidím já

Nesmutním, nekřičím, nepláču,
do výšky deset metrů neskáču.
Jenom svůj vlastní život si žiju,
a jen když chci, tak hřeším anebo piju.

Nikdy se do ničeho nutit nenechám,
a když nechci, tak nikam nespěchám.
Nedělám nic jen proto, že by to druzí chtěli,
všichni bychom svůj vlastní rozum mít měli.

V určitém čase bychom už měli být dospělí
a měli bychom přestat být nebojácní a nesmělí.
Neměli bychom dělat nic, co bychom nechtěli,
a ne jen proto, že jsme to kdysi nesměli.

Každý je svůj, má vlastní osobnost,
ale něco odmítnout, je naše neschopnost.
Necháme se klidně nutit do různých věcí
a od ostatních posloucháme zbytečné kecy.

Je snadné se nechat k něčemu přemluvit,
horší je se pak někomu za špatnost omluvit.
Když nám někdo dobře radí, nenecháme si domluvit.
Jak je pak ale těžké se omluvit!

Na světě je spousta zlých lidí, co nás za nos tahají a šidí
a jen málokdo to na první pohled vidí,
mohou to být klidně lidé, které známe dlouhou dobu
a ani nevíme, že v sobě mají takovou zlobu.

Vždycky tu bylo dobro a zlo, ctnost a neřest,
někdy je prostě těžké prohlídnou tu jejich lest.
Všichni nás rádi někdy pokouší,
jestli máme svůj vlastní názor se tím vyzkouší.

Proč poslouchat ostatní, když pravdu nemají,
a proč se poddávat těm, co s námi zlé hry hrají?
Vždyť máme přece vlastní rozum i vlastní ctnost,
vlastní dobro, zlo i vlastní osobnost!

Zakázané ovoce

21. října 2012 v 19:55 | Ivet Pe |  Moje básně

Zakázané ovoce

Zakázané ovoce vždy nejlépe chutná,
a jestli tím někomu ublížíš, je ti zrovna putna.
Chceš ho prostě mít a nenecháš si domluvit,
vše si pak dokážeš jakkoli omluvit.

Své štěstí vidíš jen v zakázaném ovoci,
a pak pláčeš do noci,
jsi zoufalá a není ti pomoci.
Chtíč tě má ve své moci.

Myslíš na něj celičký den
a nemůžeš ho z hlavy dostat ven.
Nechceš si přiznat, že je to pouhý sen,
a že to bude samé trápení jen.

Nevzdáváš se, spřádáš plány,
vhodné příležitosti jsou ti štěstím dány,
důmyslných myšlenek pole lány,
jsi prostě magnet na zadané pány.

Zkoušíš léčky, zkoušíš pasti,
používáš omamné nápoje a masti,
překážky mu do cesty stavíš,
z jeho slabosti se bavíš.

Nakonec ho přece jen nalákáš k sobě
a není to ani v tak dlouhé době.
Nebrání se, je tvůj celý.
Co ti to jen tvůj chtíč velí!

Zakázaného ovoce si užiješ do sytosti,
využiješ ho klidně po libosti,
splníš si své zakázané přání,
co na tom, že nebyl zrovna k mání.

Vždyť ho pak pustíš zase za ní,
potom se znovu vrátí ke své paní
a ty můžeš mít opět klidné spaní,
ty za to přece neplatíš krutou daní.

On se však mučí výčitkami, svědomí ho sžírá,
nekonečná je v odpuštění víra.
A v srdci zbude jenom velká díra.
Jaká je studu a bolesti asi míra?

Miluje ji, nechce o ni přijít!
Jak jen ale se svým svědomím vyjít?
Nechce dát příčinu její bolesti,
však nejde se zbavit již té neřesti.

Zapomenout - to by velmi rád,
už ho nebaví se se svými pocity rvát.
Se svojí láskou se budou brzy brát.
Může ji však ještě jistotu a věrnost dát?

On se s ní nemůže již tak lehce smát
a už se nechce dál se lží prát.
Až ji to řekne, tak se jejich láska prověří,
zda-li spolu mají navěky být, se tak ověří.

Alkoholové omámení

19. října 2012 v 18:38 | Ivet Pe |  Moje básně

Alkoholové omámení

Alkoholem jsi celá omámená,
z té sklenky už tolik unavená,
omámená z toho věčného pití,
unavená ze svého zdlouhavého žití.

Alkohol tě zbaví všech starostí,
proto piješ celou noc s radostí,
žal se ti již nevpíjí do kostí
a ty nebrečíš celou noc lítostí.

Večer zapíjíš těžký splín
a ráno všude spousta flašek od nejrůznějších vín.
Sklenka tiše sklouzne na tvůj klín,
když pohltí tě chmurný alkoholový stín.

Po alkoholu zbude pouze prázdnota
a v hlavě jenom samá černota.
Hlava by se ti nejradši rozskočit chtěla,
za to jak si včera přebrala, by asi měla.

Opět večer usedáš k alkoholu,
nevíš, jak jinak bránit se svému srdcebolu,
jen když ty a alkohol jste spolu,
nahradil tvou dříve milovanou colu.

Černá díra pod tebou se rozvírá,
alkohol ti omamné štěstí prostírá,
přesvědčuje tě, že zapomenout je snadné,
z života ti ukazuje jen ty stránky kladné.

Všechno je ale pouze lež a klam,
ať se na to díváš z jakýchkoli stran.
Pití tě obestře stínem jako hejno černých vran
a uzavře ti dveře i do těch nejkrásnějších bran.

Ráno, když se pak probudíš, máš svoji pivní opici,
zmateně uklidíš svou použitou sklenici
a řekneš si, že tohle už nikdy víc,
ale večer z tvých slibů nezbude již nic.

Každý den se vracíš zpátky na zem,
alkohol je jenom omamný těžký sen.
Žalu se zbavíš nejlépe, když spíš,
ale to ty přece dobře víš.

Alkohol ti nepomůže od tvé bolesti,
jenže jsi na něj už zvyklá, je tvou neřestí
ani tvůj rozum nic nezmůže s tou závislostí.
Musíš se do toho sama opřít celou svou bytostí.

Malé tajemství

19. října 2012 v 15:00 | Ivet Pe |  Moje básně

Malé tajemství

Malé tajemství před tebou skrývám,
nelžu ti, když do očí se ti dívám.
Mým tajemstvím je to, o čem v noci si snívám.
Když jde mi hlava kolem, tak jen souhlasně kývám,
chuť ti něco tajit občas mívám.

Snad každý z nás má nějaké to tajemství,
však jen já mám v těch malých prvenství.
Snad každá žena někdy něco tajit směla,
a pak nad svým tajemstvím si sama bděla,
protože pevně uchovat ho před svým mužem chtěla.

Každý den, když se na tebe podívám,
pak se divíš, že tajemně se usmívám,
vždyť víš, že tajemné sklony občas mívám,
o svých malých tajemstvích si sama snívám,
zvědavost pak ve tvých očích vídám.

Chceš odhalit, co před tebou skrývám,
to pak úsměv na tváři mívám
a toužebně se na tebe zadívám
a ani nevím, co nahlas ti povídám,
vždyť víš, že se pak nehlídám.

Toužíš se dostat do mé třinácté komnaty,
avšak uvízneš mezi mými tenaty.
Nepustím tě dovnitř, nemáš klíč,
tak si nechej ten svůj chtíč
a jdi zase hezky pryč.

Vždyť ty víš, že tvůj zájem mi dělá dobře,
a že jen zdánlivě se podobám lstivé kobře.
Tak velice ráda mám tvůj zájem,
pak se mi zdá, že se procházíme rájem
a jen velmi špatně předstírám svůj nezájem.

Rád se mnou hraješ ty naše malé hry,
rád bortíš obří ledové kry.
Rád se dostáváš na první metu,
já zase ráda útočím v letu.
Ještěže je naše láska v plném květu,
a tak ji můžeme ukázat celému světu.

Jsem tvá tajemná kráska a ty se se mnou pyšníš jako páv,
ale kdybych ztratila ten tajemný háv,
opustil bys rychle náš společný práh.
Já ale vše zvládám před tebou tajit hravě.
Střežím své tajemství jako oko v hlavě.

Nad sklenkou vína

16. října 2012 v 19:38 | Ivet Pe |  Příběh: DVOJROZMĚRNÉ MALIČKOSTI
Úvodní poznámky a informace k celému příběhu najdete ZDE.
Prolog příběhu je k přečtení ZDE.

1. Kapitola

Nad sklenkou vína


Tento říjnový týden je pro mě prostě skvělý. Vysvětlení je jednoduché. Dvě semetriky jsou mimo město. Abyste to pochopili, tak to zkusím popsat trochu jinak. Má škaredá sestra Karolína (vypadáme sice stejně, ale co, já si o sobě nikdy nemyslela, že jsem bůh ví co) a její protivná matinka Simona (sice i moje matka, ale to přece nemusím zdůrazňovat) odjely na celý týden z města. Jely na nějakou konferenci nebo na něco jiného. Kdo to má vědět, hlavně že jsou pryč. Celé město budu mít jen pro sebe a konečně to bude zase můj život.

Adam sice potřebuje hlídání a výpomoc s Davidem celý týden, ale to mi vůbec nevadí. Miluji děti a tohle mrně obzvlášť a s Adamem trávím čas ráda. Jediným problémem bývá Karolínina přítomnost a ta je naštěstí pryč. Když nemůžu hlídat já, tak hlídá moje milovaná teta Andrea. Ona je trochu prdlá a hodně živá, má spoustu bláznivých nápadů. No je prostě cvok, ale skvělej.

Dneska už je úterý, takže hlídám již podruhé celé odpoledne. Vystřídala jsem, stejně jako včera, Andreu a s malým jsem si hrála, dokud se nevrátil Adam. Pak jsem se s ním vyměnila, on si hrál a já šla pracovat. Musela jsem jim totiž poklidit, uvařit a taky jsem zjistila, že mají ve skříni nehorázné množství prádla, které vypadá jako by ho už někdo použil. Vzhledem k tomu, že znám svoji sestru, tak jsem usoudila, že je to prádlo již opravdu použité a ona ho tam schovala, aby nebylo vidět (samo se ale bohužel nevypralo, v což evidentně doufala), takže jsem musela ještě vyprat.

Po té celodenní námaze, jsem si konečně sedla do křesla a zadívala jsem se na Adama a Davida. Vypadali tak šťastně, tolik jim to spolu slušelo a byli tak rozkošní. Tak jsem si v tu chvíli přála, aby to byla moje rodina. No nic, mám smůlu, jako ovšem vždy.

S Adamem jsme maličkého uložili do postýlky a já věděla, že mám padla. "Heleno, nechceš si dát skleničku vína?" zeptal se mě Adam a já jsem zpozorněla. Nikdy si mě moc nevšímal (vlastně nikdo kromě Davida neoceňoval, co pro ně dělám) ani včera to nebyla výjimka, když malý usnul, odešla jsem ztahaná domů. "Dám. Díky," řekla jsem nakonec, kdo by tak mohl odolat těm jeho modrým uhrančivým očím, kterými mě hypnotizoval.

Posadil se proti mně na židli a podal mi sklenku. Cítila jsem se trapně a byla jsem nervózní. Přece jen se mi nikdy nepřestal líbit, i když patřil mé sestře. Moc dobře jsem věděla, že co jednou uchvátí, tak o to nemá cenu se snažit. Vyklopila jsem do sebe skleničku a doufala jsem, že se pak uvolním. To ticho mi přišlo dusivé a hlavně trapné.

Pousmál se, když uviděl, jak jsem to zhltla, pozvedl skleničku a udělal to samé. Trochu se zakuckal, asi v tom nemá tu správnou praxi jako já. "Promiň," omluvil se a nalil nám druhou sklenku. I tu jsem do sebe obrátila rychlostí blesku, napodobil mě, ale už si dával pozor, aby to ustál.

Za chvíli jsme v sobě měli i třetí a čtvrtou a pátou a já se cítila konečně uvolněná. Dívala jsem se na něj již bez rozpaků, hleděl na mě těma svýma pomněnkovýma očima a já si uvědomila, že ho pořád miluju, nikdy jsem ho milovat nepřestala. Za střízliva jsem ovšem dokázala předstírat, že ne. Po pár skleničkách to ovšem tak lehké nebylo.

Díval se na mě a po chvíli se rozpovídal: "Vážně mě fascinuješ." "Cože?" zeptala jsem se udiveně. "Vždycky mě fascinovalo, jak jsi úplně jiná než tvá sestra, i když vypadáte obě stejně." "To jsem," přikývla jsem. "Jsi úžasná..." zamumlal a nalil nám již šestou sklenku. Musela jsem mu oponovat: "Nikdy jsem se ti nelíbila, vybral jsi si ji," Přikývl. "Proč jsi si vlastně vybral ji?" zeptala jsem se. "Hlavně na doporučení. Můj kamarád mi poradil, že je živější a odvázanější a mně se taková opravdu zdála. A měla moc hezký fialový vlasy. Tak jsem si vybral ji," odpověděl zamyšleně.

"Vždycky jsem tě chtěla..." zašeptala jsem, zvedl své sklopené oči a zadíval se na mě. Naráz jako by všechno to víno přestalo účinkovat, protože jsem se opět cítila trapně, a tak jsem rychle dodala: "Vždycky jsi se mi líbil." Přikývl, ale tvářil se překvapeně. "Vím, že jsi se kolem mě hodně motala, ale dokud jsem se nedozvěděl, že máš dvojče, nějak jsi mě nezajímala... A pak jsem si vybral ji!" dodal po chvíli.

Vybral jsi si ji, protože za tebou neběhala jako pejsek, protože o tebe nejevila nejmenší zájem, chtělo se mi to najednou vykřiknout nahlas. Jeho poslední věty mě naštvaly a taky strašně urazily. Přišla jsem si hloupě, jako pitomá husa, co ho stále miluje. Strašně pitomá! Nikdy mě neurazil, spíš si mě nevšímal (přehlížel mě) a teď mi přišlo, jako by se přidal na stranu Karolíny a mé matky a taky mě začal urážet.

Těžce jsem polkla a potlačila nutkání, mu na to něco odpovědět. Prudce jsem se zvedla a začala jsem si oblíkat kabát. Vypadal udiveně z mého náhlého odchodu, ale neměl důvod. Popadla jsem kabelku a chladně jsem mu řekla: "Čau." Pak jsem přibouchla dveře a zmizela do noci. V té rychlosti nestihl ani vstát, ale to mi bylo už jedno. Bylo mi dočista jedno, co si o mně myslí. Teď jsem chtěla jen jedno: Konečně ho dostat z hlavy. A to po dnešním dni nebude tak těžké. Musím si prostě někoho najít. Musím vyrazit na rande...

Prolog

16. října 2012 v 18:47 | Ivet Pe |  Příběh: DVOJROZMĚRNÉ MALIČKOSTI

Prolog

Vážně nikdy nebylo lehké vyrovnat se s tím, že moje hrozně protivná sestra Karolína, je zároveň moje dvojče. Nejsem ani starší ani mladší, nemám ani svoji vlastní tvář. Stejnou totiž vlastní ještě ona. Zvláštní skutečností pro mě je, že když se na nás lidé podívají, tak si myslí, že jsme úplně stejné. Jsme, ale jen vzhledově. Jinak jsme každá jiná. Jak jinak vysvětlit, že má sestra má vždy úplně všechno a já akorát utřu nos. Vždycky ji všichni dávali přednost. Byla ta výraznější, ta živelnější, prostě ta lepší. Nechápu, čím to je, ale je to tak.

Nemám s ní moc dobré vztahy, což je způsobeno spoustou věcí. V první řadě je to asi tím, že musela být ve všem lepší a první. Občas to můžete skousnout, ale ve chvíli, kdy vám přebere kluka, který se vám líbí, odhodláváte se ho oslovit a i on po vás významně pokukuje, byste ji nejradši uškrtily šňůrou na prádlo. Tak přesně takový mám pocit, když ji vidím. A že se s ní vídám dost často (bohužel několikrát týdně). Nejhorší je, že se z toho stal zvyk. Takže můžu hrdinně oznámit, že jejího manžela Adama jsem viděla první, že se mi již dlouho líbil, a že ona o něj nikdy nejevila žádný zájem. A to je asi tak jediný, co s tím můžu udělat, můžu vám to oznámit.

Adam si samozřejmě vybral ji, jako každý, kdo se mezi námi rozhodoval. Ale tak rychlé to nebylo. Předcházel tomu dlouhý půlrok posledního ročníku vysoké školy (protože se přistěhoval až tehdy), kdy jsem na něj tajně myslela, dívala se na všechny jeho fotbalové zápasy i tréninky, prostě jsem se mu snažila být stále nablízku. On si mě ale vůbec nevšímal, a tak jsem stála smutně opodál. Když si toho všimla má drahá sestra, tak to pro ni byla jasná výzva. Musela ho získat za každou cenu, protože jsem ho chtěla já, a protože mi musela dokázat, že je lepší a získá ho. A získala. Už jim to spolu bohužel vydrželo. Jsou spolu již od dvaadvaceti a před rokem se vzali. Jo a ještě, abych nezapomněla, tak mají také půlročního chlapečka Davida.

Mezi další důvody, proč ji nesnáším (a ona mě, rozhodně je to vzájemné), patří například to, že naše drahá matka ji vždycky milovala, upřednostňovala ji a mě vždy jen sekýrovala. Vždy jsem všechno dělala špatně a za vše jsem mohla jenom já. Vrcholem mého nezřízeně špatného života bylo to, že se s ní můj otec rozvedl. O opaku ji nepřesvědčil ani výrok mého milého táty, který uvedl jako hlavní důvod rozvodu a nebál se to hrdinně vykřiknout i na soudce, když se mu nelíbilo, jak dopadlo vyrovnání: "Je to strašná mrcha, která mě pořád sekýruje a všechno mi zakazuje." Táta je skvělý, s ním vycházím úžasně.

Dalším důvodem by mohlo být její chování ke mně. Je arogantní, vždy povýšená (je totiž asi něco víc než já, i přestože jsme dvojčata) a nikdy si neodpustí nějakou urážlivou poznámku, ale to, že ji ve volném čase hlídám dítě, je pro ni samozřejmost. Kdyby alespoň nebyl tak roztomilý a krásný, je prostě celý po tatínkovi...

Prostě mám někdy pocit, jako by mi ukradla moji identitu. Snad chápete.. K našim dalším vztahovým nesrovnalostem se vrátím až později. Myslím, že to by pro začátek na obeznámení s mým životem mohlo stačit.