Listopad 2012

Potřebuji... pomoct

24. listopadu 2012 v 17:55 | Ivet Pe |  Moje povídky
Alice seděla tiše na posteli a čekala. Vteřiny utíkaly neskutečně pomalu. Alice se osmělila a vstala z postele, domnívala se, že už by to mohlo stačit. Třesoucími prsty uchopila těhotenský test. Podívala se na něj a naštvaně si ulevila: "A sakra!" Nebyla těhotná, už po několikáté jí ten hloupý test ukázal, že prostě není v tom. Sedla si zpátky na postel a přemýšlela. Z nehezkých myšlenek ji vyrušil telefon. Alice doufala, že to nebudu on. "Alice, musíme si promluvit. Prosím, dej mi šanci," zaprosil hlas v telefonu. "Prosím Bene, už mi nevolej. Co nechápeš na tom, že už je konec! Prostě mi dej pokoj!" rozčílila se na něj a práskla sluchátkem.

Vrátila se na postel a přemítala, jestli si nemá ten test udělat ještě jednou. Jsou přece tak nevěrohodné a nespolehlivé a ona si byla tak jistá, že je určitě těhotná. Přece se jí to nemohlo už zase jenom zdát. Opět zazvonil telefon. "Sakra, Bene!" zakřičela do telefonu. Na druhém konci sluchátka se ale ozval ženský hlas: "To jsem já, Simon. Je tady vážně krásně. Škoda, že jsi nechtěla jet. Pořád si to ale můžeš rozmyslet. Fakt nechceš přijet?" Alice se zamyslela a poté odpověděla: "Já nevím, Simon. Necítím se na takovou cestu." Simon ji ještě chvíli přemlouvala, a pak se s ní rozloučila. Alice se vydala znovu do koupelny. Po několika nekonečných sekundách, se opět dozvěděla, že není těhotná. Sklesle padla na postel, chtělo se jí brečet, ale rozhodla se, že raději pojede za svou kamarádkou. Zapomene na své trápení a na starosti s Benem. Doufala, že by o něm nějakou chvíli nemusela slyšet.

Čas je relativní aneb Je jedno, jaký je rok, hlavně že víme, jaké máme století!

20. listopadu 2012 v 17:58 | Ivet Pe |  Nesmrtelnost chrousta a jiné důležitější úvahy

Čas je relativní aneb Je jedno, jaký je rok, hlavně že víme, jaké máme století!


Vždy jsem si myslela, že čas je něco daného, co funguje pro všechny stejně a nedá se měnit podle aktuální potřeby. Ale v okolním světě postupně narážím na skutečnost, že čas je pouze relativní. Je to jen jakási nejistá skutečnost, uřčená jen proto, aby se neřeklo. V podstatě se určí přibližný čas nebo datum, aby byl zachován určitý řád, ale ten stejně zachován není, protože se to do daného termínu nestihne a nestihne se to ani dlouho po něm.

Pokud je tedy stanoven termín, do kdy máte něco vytvořit, nebo naopak kdy máte něco získat, tak se jedná pouze o první možnost uskutečnění nebo splnění dané věci. Čili jednu z mnoha možností, ale zdaleka ne tu poslední. V praxi to znamená to, že tento časový údaj je prvním z možným termínů, kdy se může něco stát, ale zpravidla se to nestane, protože je spousta času i po daném termínu. Je jedno, zda to zvládneme splnit ještě tento rok, na roku v podstatě vůbec nezáleží, podstatné je tu jedině to, abychom to stihli v daném století. Problém nastává tehdy, končí-li nám dané století. To pak máme fofr, abychom stihli všechny činnosti, které mají v tomto století být splněny. Já se však již konce tohoto století nedožiji, takže naštěstí nemusím řešit, jestli budu mít dost času, abych to všechno stihla.

Nová osobnost slečny Emily

18. listopadu 2012 v 17:59 | Ivet Pe |  Moje povídky
Emily se probouzela a blouznila po celou dobu, co tu ležela, ale až teď se skutečně probrala k vědomí. "Kde to jsem a co se mi stalo?" zeptala se vyděšeně. Nevzpomínala si, co přesně se ji stalo, ale věděla, že něco strašného. "Ahoj, jsem doktor Marek Orink. A jste v mém domě, protože se zotavujete z těžké transplantace obličeje..." Emily se jemně dotkla svého obličeje a při tom poslouchala lékaře, který ji vyprávěl, jak ji sem přivezli, a jak se ji snažil zachránit. "Pokusil jsem se vám vytvořit obličej podle fotek tak, aby vám byl co nejvíce podobný. Ale nikdy není nic stoprocentní. Vše by ale mělo být v pořádku, protože jsem použil novou téměř bezbolestnou metodu." Emily začaly po tváři stékat slzy. Zrcadlo, které ji doktor podal, ji ukázalo nějakou úplně cizí ženu. Nemohla to unést, začala vzlykat a hodila zrcadlo ke dveřím, u kterých stál doktor. "Musíte teď odpočívat," snažil se ji uklidnit. Důrazně to však odmítla. "Mohu vám přinést prášky na spaní," nabídl jí. "Proč, chcete mě uspat, abyste ode mě mohl mít pokoj? Nebo, abyste mi mohl zase změnit tvář!" rozkřičela se na něj. Marek ji chtěl nějak utišit, ale Emily si přála jediné, chtěla zůstat sama. Nechal ji tedy její beznaději.

Osobnost má mnoho tváří

15. listopadu 2012 v 17:38 | Ivet Pe |  Moje povídky
Být psychiatrem byl už od dětství můj sen, a protože se mi poštěstilo, tak jsem se jím opravdu stal. Musím říct, že začátky byly opravdu kruté. Vím, že každá profese má své těžké začátky, ale některé jsou prostě horší. Svoje první místo jsem získal v jedné malé, mírně zapadlé léčebně. Neléčili tam žádné těžké případy, spíše jen ty méně vážnější psychické onemocnění. Můj první dojem, mi tehdy řekl vše, co jsem potřeboval věděl. Zapadlá díra s nepříliš dobrým zařízením a s příliš špatným personálem.

V léčebně mě uvítal doktor Henry Timons, který mě provedl po celém zařízení. Po prohlídce jsme zamířili k mé úplně první pacientce. "Je to magor," oznámil mi Timons, jako by nic. "Cože?" úplně jsem nepochopil, co mi tím chtěl říct. "Máte pravdu! Magoři jsou tu úplně všichni," odpověděl mi chladně. "Děláte si srandu?" zapochyboval jsem o tom, že by to snad vůbec mohl myslet vážně. "Vypadám snad na to?" zeptal se tím nejarogantnějším tónem, který jsem kdy slyšel. Srandu si nedělal, své pacienty prostě považoval za něco podřadného. "To je ona! Ester Klarsnová," řekl a pokynul směrem ke stolu, kde seděla dívka se sklopenou hlavou. "Třikrát se pokusila zabít a potřetí ji převezli sem. Je tady už skoro rok a vůbec se to nelepší," vyprávěl mi o osudu té dívky tak chladně, jako kdyby snad o nic nešlo.

Taková jsem já

13. listopadu 2012 v 18:17 | Ivet Pe |  Moje básně

Taková jsem já

Jaká že je moje osobnost?
Mě má každý hnedle dost.
Pro všechny jsem jen nevítaný host.
Proč pociťují ke mně zlost?

Osoba trochu výbušná, velmi líná,
každý hned nade mnou ruce vzpíná.
Osoba, co časně ráno usíná
a na staré dobré časy ráda vzpomíná.

Ach, ty ženy!

11. listopadu 2012 v 18:52 | Ivet Pe |  Příběh: DVOJROZMĚRNÉ MALIČKOSTI
Úvodní poznámky a informace k celému příběhu najdete ZDE.

4. Kapitola

Ach, ty ženy!


Po včerejším incidentu s Davidem jsme měli všichni pěkně zamotanou hlavu a nejhůř na tom byl Adam. Když si u mě ráno vyzvedával Davida, tak mě požádal, abych se s ním po práci sešla. Víc neřekl, ale bylo to jasné. Chtěl si všechno konečně vyjasnit. Zřejmě už se rozhodl, jak to vyřeší s Karolínou a chtěl mi to oznámit. V kavárně, kde jsme se měli sejít, jsem byla o dvacet minut dříve. Většinou chodím sice přesně, nebo dokonce pozdě, ale na tuhle schůzku jsem musela přijít dřív. Byla jsem tak nervózní a začínala jsem se celá třást. Miluji Adama a to, co mi chce říct, mě pěkně rozhodí, ať to bude cokoli. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se s mojí sestrou opravdu rozvedl... Mohla bych být s ním, i přesto všechno a starat se o Davida? Nebo by bylo lepší, kdyby zůstal s Karolínou a nekomplikoval mi již tak těžkou situaci? Být už několik let zamilovaná do chlapa, který si vzal raději moji sestru a o mě až dosud nejevil nejmenší zájem, není vůbec snadné.

Jediná

9. listopadu 2012 v 17:36 | Ivet Pe |  Moje básně

Jediná

Srdce jsem ti kdysi dal,
tvým nejvěrnějším otrokem jsem se stal.
Uctívám tvé tělo, oči, vlasy,
jen s tebou prožívám ty nejlepší časy.
Jsem tvým sluhou ve dne i v noci,
podléhám plně tvé moci.

Děkuji náhodě, která nás svedla dohromady
a skryla i ty mé nejhorší vady.
Jen díky její velké moci,
trávím sněním o tobě celé dlouhé noci.
Jen díky té skvělé náhodě,
soutěžíme právě teď v milostném závodě.

Náhodná setkání

7. listopadu 2012 v 18:02 | Ivet Pe |  Moje básně

Náhodná setkání

V parku, v obchodě nebo v lese,
je jedno, kde se ti srdce právě třese.
Je jedno, jaké je místo setkání,
hlavně, že skončilo to nekonečné čekání.

Za ruku chytit milovanou osobu,
takovou má ten cit podobu.
Chytit ji do svých dlaní pevně,
po vlasech ji hladit jemně.

Děťátko

4. listopadu 2012 v 16:52 | Ivet Pe |  Příběh: DVOJROZMĚRNÉ MALIČKOSTI
Úvodní poznámky a informace k celému příběhu najdete ZDE.

3. Kapitola

Děťátko


Kdysi dávno jsem od Karolíny dostala klíče od jejich bytu, abych tam mohla zajít, i když nikdo nebude doma a mohla se postarat o Davida. Nikdy jsem moc nechápala, jak to tehdy myslela a nikdy jsem ty klíče nemusela použít, až do dnes. Stála jsem před jejich dveřmi, bouchala jsem a zvonila, ale nikdo mi neotevřel. Přišlo mi to vážně divné, protože mi Karolína na mobilu nechala dvě zprávy, že se mám hned po práci zastavit a postarat se o Davida. Pracně jsem tedy v kabelce vyhledala své klíče a poprvé jsem se zkusila dostat do cizího bytu. "Haló!" zavolala jsem, když jsem vešla do obýváků. Dům sice vypadal prázdně, ale to bylo jenom zdání. Když jsem zavolala znovu, tak se ozval pláč.

Vběhla jsem do dětského pokoje, abych zjistila, proč maličký pláče. David byl v obličeji celý zarudlý a uplakaný. Vypadal, jako by plakal snad celou věčnost. Vzala jsem ho do náruče a začala jsem ho konejšit. Zklidnil se a já mu šla vyměnit plenku, už to bylo vážně potřeba. Stále ale plakal a něco se mu nelíbilo. "Copak se děje, broučku? Co bys rád?" zeptala jsem se ho. Napadlo mě, že má možná hlad a opravdu toho spořádal mnohem víc než jindy. Jakmile jsem se o Davida postarala, začala jsem se shánět po někom, kdo je s ním doma. Dům ale vypadal opravdu opuštěně. "Přece tu nejsi sám, že ne? Někdo tě musí hlídat?" zeptala jsem se malého, který vypadal značně posmutněle. Prohledali jsem pak spolu celý dům a opravdu tam nikdo nebyl. To jsem nedokázala pochopit. Jak může někdo nechat půlročního chlapečka doma úplně samotného? Na druhou stranu, jde přece jenom o Karolínu, takže to není zase až tak nemožné.

Celé tři další hodiny jsme si spolu hráli, dokud jsme neuslyšeli bouchnutí dveří. "Ahoj, jak jste to spolu zvládli?" zeptala se s úsměvem Karolína, která držela v ruce snad milion taštiček. "Jak jsi mohla nechat malého doma samotného?" obořila jsem se hned na ni?" "Ale no tak! V sousedním městě pořádaly úžasný veletrh. Tolik kosmetiky a oblečení jsi pohromadě ještě nikdy neviděla!" oznámila mi nadšeně. "Nemůžu uvěřit, že jsi ho tady kvůli tomu nechala samotného!" svoje znechucení jsem dávala zřetelně najevo ve svém tónu. "Nebyl přece sám, hlídala jsi ho ty!" odvětila chladně a šla si uložit své nakoupené zboží. "Ale já jsem přišla až odpoledne! To tady je už od rána sám?" zeptala jsem se zděšeně. "Nikdo jiný na hlídání tady nebyl. Ty jsi byla v práci, teta Andrea taky. A máma jela se mnou. A chůvu jsem mu tak narychlo sehnat nemohla!" odpověděla mi bez zájmu a dál si nás už nevšímala.

Nemělo cenu ji vysvětlovat, co všechno se mohlo stát, když nechala svého syna celý den bez dozoru. Stejně by to nepochopila a kdyby náhodou ano, tak by jí to bylo úplně jedno. Vždycky byla tak chladná, výjimkou byli jedině záležitosti módy a nejrůznější oblečky, to bylo to jediné, co ji dokázalo nadchnout. Když se Adam vrátil domů, šel se hned podívat na malého. "Karolína ho tu nechala celý den samotného. Když jsem přišla byl tu úplně sám a ona se vrátila až za několik hodin. Vlastně před chvílí. Malý plakal, potřeboval přebalit a měl velký hlad," řekla jsem Adamovi. Opravdu nerada jsem žalovala a vyvolávala nesváry, ale tohle musel Adam vědět. Karolína je prostě nezodpovědná a na Davida kašle.

Adam celý zrudl a rozběhl se za Karolínou. Slyšela jsem jenom jeho křik a jejich následnou hádku. Poté se Adam vrátil zase k nám, objal malého a utěšoval ho. "Chudáček, byl tak vyhladovělý a určitě se tu tak sám strašně bál..." zašeptala jsem. Adam se na mě podíval smutnýma očima a já měla pocit, jako bych jenom víc rozčeřovala vody. "Omlouvám se, neměla bych to už tolik rozebírat..." řekla jsem omluvně. "Ne, to je v pořádku! Máš naprostou pravdu. A chtěl bych ti moc poděkovat, že se o malého tolik staráš. Děkuji, že jsi ho pohlídala," odpověděl a pokusil se o úsměv. Cítila jsem se hned mnohem lépe, jako vždy když se na mě usmál.

"Může za to Helena! Kdyby nebyla v práci, tak se o něj mohla postarat a všechno by bylo v pořádku," oznámila Karolína, když přišla k nám do kuchyně. Adam mi podal Davida a celý rozčílený přešel k ní. Vrazil ji obrovskou facku a Karolína zůstala užasle stát s otevřenou pusou. "Víš, každá normální ženská chodí do práce, jenom ty se tu válíš. Jeden by řekl, že když jsi na mateřské, tak by ses mohla alespoň starat o dítě. Ale ty na něj jen kašleš. Starám se o něj jen já s Helenou. Helena se o něj stará nejvíc... Nechala jsi ho celý den bez dozoru a bez jídla. Nechápu, jak můžeš být tak nezodpovědná. Jsi prostě ta nejhorší matka na světě," křičel na ni Adam rozhořčeně. Karolína se ale nenechala zahanbit a spustila na něj také: "Vždyť je už velkej, může být přece doma sám. Tu chvíli to vydrží. A nemusí taky přece pořád jíst." Adam ji vrazil další facku. "Víš, je mu teprve půl roku, sakra, on musí pravidelně jíst. Je ještě malej. Ale ty ani nevíš, kolikrát denně jí, že? Nevíš o něm nic! To jsi ho tu chtěla nechat umřít hlady? Hlavně, že je tu Helena, ona ho přijde zkontrolovat a postarat se o něj, a kdyby náhodou už nežil, tak mu může rovnou zavolat pohřebák, ne? Aby jsi s tím neměla práci!" rozkřičel se na ni ještě víc. Karolína vztekle odešla do svého pokoje a třískla dveřmi.

David byl klidný, ten křik ho nijak nevyvedl z míry. Asi byl rád, že už tu není sám a ostatní neřešil. Adam vypadal nepříčetně. Snažila jsem se ho uklidnit, ale nevěděla jsem jak. "Je to můj syn... A nejsem vážně rád, že ji musím fackovat..." vysvětloval mi svůj vztek. Samozřejmě jsem to chápala. "Ona se chová, jako by snad ani nebyla jeho matka..." zněl tak smutně. Tiskl k sobě Davida a mně bylo také nějak úzko. Litovala jsem Adam i Davida. "Škoda, že nejsi jeho matka ty, všechno by bylo tak jiné..." zašeptal po chvíli. Sklopila jsem oči a on pokračoval: "Onehdy u tebe jsme to nedořešili... Tolik jsem se snažil Karolínu snášet kvůli Davidovi, ale ona se o něj vůbec nestará a teď ho ještě ohrožuje... Už dlouho přemýšlím, že bych se s ní měl rozvést a teď to asi konečně udělám!" Snažila jsem se ho uklidnit a řekla jsem mu, že by neměl nic rozhodovat, když je tak rozčílený. Slíbil, že si to nechá všechno ještě projít hlavou. Davida jsem si raději vzala k sobě, měla jsem strach ho tam nechat s Karolínou, i když by tam s nimi byl také Adam. I Adam to uvítal a byl rád, že se o něj postarám. "Alespoň pro dnešek bude v bezpečí..." zašeptal na rozloučenou.