Děťátko

4. listopadu 2012 v 16:52 | Ivet Pe |  Příběh: DVOJROZMĚRNÉ MALIČKOSTI
Úvodní poznámky a informace k celému příběhu najdete ZDE.

3. Kapitola

Děťátko


Kdysi dávno jsem od Karolíny dostala klíče od jejich bytu, abych tam mohla zajít, i když nikdo nebude doma a mohla se postarat o Davida. Nikdy jsem moc nechápala, jak to tehdy myslela a nikdy jsem ty klíče nemusela použít, až do dnes. Stála jsem před jejich dveřmi, bouchala jsem a zvonila, ale nikdo mi neotevřel. Přišlo mi to vážně divné, protože mi Karolína na mobilu nechala dvě zprávy, že se mám hned po práci zastavit a postarat se o Davida. Pracně jsem tedy v kabelce vyhledala své klíče a poprvé jsem se zkusila dostat do cizího bytu. "Haló!" zavolala jsem, když jsem vešla do obýváků. Dům sice vypadal prázdně, ale to bylo jenom zdání. Když jsem zavolala znovu, tak se ozval pláč.

Vběhla jsem do dětského pokoje, abych zjistila, proč maličký pláče. David byl v obličeji celý zarudlý a uplakaný. Vypadal, jako by plakal snad celou věčnost. Vzala jsem ho do náruče a začala jsem ho konejšit. Zklidnil se a já mu šla vyměnit plenku, už to bylo vážně potřeba. Stále ale plakal a něco se mu nelíbilo. "Copak se děje, broučku? Co bys rád?" zeptala jsem se ho. Napadlo mě, že má možná hlad a opravdu toho spořádal mnohem víc než jindy. Jakmile jsem se o Davida postarala, začala jsem se shánět po někom, kdo je s ním doma. Dům ale vypadal opravdu opuštěně. "Přece tu nejsi sám, že ne? Někdo tě musí hlídat?" zeptala jsem se malého, který vypadal značně posmutněle. Prohledali jsem pak spolu celý dům a opravdu tam nikdo nebyl. To jsem nedokázala pochopit. Jak může někdo nechat půlročního chlapečka doma úplně samotného? Na druhou stranu, jde přece jenom o Karolínu, takže to není zase až tak nemožné.

Celé tři další hodiny jsme si spolu hráli, dokud jsme neuslyšeli bouchnutí dveří. "Ahoj, jak jste to spolu zvládli?" zeptala se s úsměvem Karolína, která držela v ruce snad milion taštiček. "Jak jsi mohla nechat malého doma samotného?" obořila jsem se hned na ni?" "Ale no tak! V sousedním městě pořádaly úžasný veletrh. Tolik kosmetiky a oblečení jsi pohromadě ještě nikdy neviděla!" oznámila mi nadšeně. "Nemůžu uvěřit, že jsi ho tady kvůli tomu nechala samotného!" svoje znechucení jsem dávala zřetelně najevo ve svém tónu. "Nebyl přece sám, hlídala jsi ho ty!" odvětila chladně a šla si uložit své nakoupené zboží. "Ale já jsem přišla až odpoledne! To tady je už od rána sám?" zeptala jsem se zděšeně. "Nikdo jiný na hlídání tady nebyl. Ty jsi byla v práci, teta Andrea taky. A máma jela se mnou. A chůvu jsem mu tak narychlo sehnat nemohla!" odpověděla mi bez zájmu a dál si nás už nevšímala.

Nemělo cenu ji vysvětlovat, co všechno se mohlo stát, když nechala svého syna celý den bez dozoru. Stejně by to nepochopila a kdyby náhodou ano, tak by jí to bylo úplně jedno. Vždycky byla tak chladná, výjimkou byli jedině záležitosti módy a nejrůznější oblečky, to bylo to jediné, co ji dokázalo nadchnout. Když se Adam vrátil domů, šel se hned podívat na malého. "Karolína ho tu nechala celý den samotného. Když jsem přišla byl tu úplně sám a ona se vrátila až za několik hodin. Vlastně před chvílí. Malý plakal, potřeboval přebalit a měl velký hlad," řekla jsem Adamovi. Opravdu nerada jsem žalovala a vyvolávala nesváry, ale tohle musel Adam vědět. Karolína je prostě nezodpovědná a na Davida kašle.

Adam celý zrudl a rozběhl se za Karolínou. Slyšela jsem jenom jeho křik a jejich následnou hádku. Poté se Adam vrátil zase k nám, objal malého a utěšoval ho. "Chudáček, byl tak vyhladovělý a určitě se tu tak sám strašně bál..." zašeptala jsem. Adam se na mě podíval smutnýma očima a já měla pocit, jako bych jenom víc rozčeřovala vody. "Omlouvám se, neměla bych to už tolik rozebírat..." řekla jsem omluvně. "Ne, to je v pořádku! Máš naprostou pravdu. A chtěl bych ti moc poděkovat, že se o malého tolik staráš. Děkuji, že jsi ho pohlídala," odpověděl a pokusil se o úsměv. Cítila jsem se hned mnohem lépe, jako vždy když se na mě usmál.

"Může za to Helena! Kdyby nebyla v práci, tak se o něj mohla postarat a všechno by bylo v pořádku," oznámila Karolína, když přišla k nám do kuchyně. Adam mi podal Davida a celý rozčílený přešel k ní. Vrazil ji obrovskou facku a Karolína zůstala užasle stát s otevřenou pusou. "Víš, každá normální ženská chodí do práce, jenom ty se tu válíš. Jeden by řekl, že když jsi na mateřské, tak by ses mohla alespoň starat o dítě. Ale ty na něj jen kašleš. Starám se o něj jen já s Helenou. Helena se o něj stará nejvíc... Nechala jsi ho celý den bez dozoru a bez jídla. Nechápu, jak můžeš být tak nezodpovědná. Jsi prostě ta nejhorší matka na světě," křičel na ni Adam rozhořčeně. Karolína se ale nenechala zahanbit a spustila na něj také: "Vždyť je už velkej, může být přece doma sám. Tu chvíli to vydrží. A nemusí taky přece pořád jíst." Adam ji vrazil další facku. "Víš, je mu teprve půl roku, sakra, on musí pravidelně jíst. Je ještě malej. Ale ty ani nevíš, kolikrát denně jí, že? Nevíš o něm nic! To jsi ho tu chtěla nechat umřít hlady? Hlavně, že je tu Helena, ona ho přijde zkontrolovat a postarat se o něj, a kdyby náhodou už nežil, tak mu může rovnou zavolat pohřebák, ne? Aby jsi s tím neměla práci!" rozkřičel se na ni ještě víc. Karolína vztekle odešla do svého pokoje a třískla dveřmi.

David byl klidný, ten křik ho nijak nevyvedl z míry. Asi byl rád, že už tu není sám a ostatní neřešil. Adam vypadal nepříčetně. Snažila jsem se ho uklidnit, ale nevěděla jsem jak. "Je to můj syn... A nejsem vážně rád, že ji musím fackovat..." vysvětloval mi svůj vztek. Samozřejmě jsem to chápala. "Ona se chová, jako by snad ani nebyla jeho matka..." zněl tak smutně. Tiskl k sobě Davida a mně bylo také nějak úzko. Litovala jsem Adam i Davida. "Škoda, že nejsi jeho matka ty, všechno by bylo tak jiné..." zašeptal po chvíli. Sklopila jsem oči a on pokračoval: "Onehdy u tebe jsme to nedořešili... Tolik jsem se snažil Karolínu snášet kvůli Davidovi, ale ona se o něj vůbec nestará a teď ho ještě ohrožuje... Už dlouho přemýšlím, že bych se s ní měl rozvést a teď to asi konečně udělám!" Snažila jsem se ho uklidnit a řekla jsem mu, že by neměl nic rozhodovat, když je tak rozčílený. Slíbil, že si to nechá všechno ještě projít hlavou. Davida jsem si raději vzala k sobě, měla jsem strach ho tam nechat s Karolínou, i když by tam s nimi byl také Adam. I Adam to uvítal a byl rád, že se o něj postarám. "Alespoň pro dnešek bude v bezpečí..." zašeptal na rozloučenou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kapkapovidek kapkapovidek | 4. listopadu 2012 v 17:02 | Reagovat

hezký příběh :)

2 Bev Bev | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 6:07 | Reagovat

Hrozivé!! jak to mohla Karolína udělat?
Vím, že je to jen příběh, ale také vím, že takové věci se opravdu stávají, nedokážu to pochopit..
a už se těším co bude dál..:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama