Osobnost má mnoho tváří

15. listopadu 2012 v 17:38 | Ivet Pe |  Moje povídky
Být psychiatrem byl už od dětství můj sen, a protože se mi poštěstilo, tak jsem se jím opravdu stal. Musím říct, že začátky byly opravdu kruté. Vím, že každá profese má své těžké začátky, ale některé jsou prostě horší. Svoje první místo jsem získal v jedné malé, mírně zapadlé léčebně. Neléčili tam žádné těžké případy, spíše jen ty méně vážnější psychické onemocnění. Můj první dojem, mi tehdy řekl vše, co jsem potřeboval věděl. Zapadlá díra s nepříliš dobrým zařízením a s příliš špatným personálem.

V léčebně mě uvítal doktor Henry Timons, který mě provedl po celém zařízení. Po prohlídce jsme zamířili k mé úplně první pacientce. "Je to magor," oznámil mi Timons, jako by nic. "Cože?" úplně jsem nepochopil, co mi tím chtěl říct. "Máte pravdu! Magoři jsou tu úplně všichni," odpověděl mi chladně. "Děláte si srandu?" zapochyboval jsem o tom, že by to snad vůbec mohl myslet vážně. "Vypadám snad na to?" zeptal se tím nejarogantnějším tónem, který jsem kdy slyšel. Srandu si nedělal, své pacienty prostě považoval za něco podřadného. "To je ona! Ester Klarsnová," řekl a pokynul směrem ke stolu, kde seděla dívka se sklopenou hlavou. "Třikrát se pokusila zabít a potřetí ji převezli sem. Je tady už skoro rok a vůbec se to nelepší," vyprávěl mi o osudu té dívky tak chladně, jako kdyby snad o nic nešlo.


Došli jsme k jejímu stolu, ale dívka si nás nevšímala. "Hej! To je doktor John Brand, bude teď tvůj nový doktor," křikl na ni. Dívka, ale nereagovala, a tak na ni křikl znovu: "Hej, magore! Je tady tvůj nový doktor." Dívka však zareagovala, až když se ji Timons dotkl. Ucukla a zavrčela: "Nešahej na mě, nesnáším, když se mě někdo dotýká!" Vše nasvědčovalo tomu, že nemá moc vřelý přístup ke svým pacientům. "Už to zvládnu," oznámil jsem a poslal jsem ho raději pryč, jeho chování se mi ani trochu nelíbilo. Přisedl jsem si vedle té dívky a ona zvedla svou sklopenou hlavu. Upírala na mě své oči. Byly tak strašně smutné, vypadala tak zoufale. Ale zároveň na mě působila tak křehce a nevině. Byla krásná i ve svém smutku. Náhle mě přepadlo neovladatelné nutkání ji pomoci, rozveselit ji. Chtěl jsem, aby se její oči opět usmívaly. "Ahoj... jsem John... Doktor John Brand," řekl jsem rozpačitě, šlo přece o moji první pacientku. "Ahoj, já jsem Ester," špitla.

Další dny jsem s Ester sedával ke stolu a probíral s ní nejrůznější problémy. Chtěl jsem ji pomoci a mým hlavním cílem bylo, aby úsměv vykouzlily nejen její rty, ale hlavně aby se usmívaly její nádherné hnědé oči. Byla zajímavá a fascinující, nedalo se ubránit tomu, abych nepropadl jejímu osobnímu kouzlu. "Proč jsi se vlastně chtěla zabít?" zeptal jsem se jí při jednom z našich rozhovorů. Zamyslela se a upřela na mě své hnědé oči: "Víš, myslím si, že život nemá vůbec žádný smysl. Je to jen veliký souhrn nekonečného utrpení. Nepřináší nic dobrého. Nemám nic, pro co bych chtěla žít... Tak jsem se chtěla zabít, ale tady to tak nějak nejde..." Vypadala zoufale a já ji chtěl utěšit. Přisunul jsem svoji ruku k té její, ale pak jsem se zarazil, vzpomněl jsem si, že nemá ráda, když se ji někdo dotýká. Ester ale zvedla svou jemnou ručku a vložila ji do té mé, pak se na mě usmála.

Další den jsem měl noční směnu. Když jsem obcházel prostory, tak jsem uviděl Ester sedět u jejího stolu. Podíval jsem se na ni zvídavým pohledem, měla přece už dávno spát ve svém pokoji. "Přišel jste také kvůli sexu?" zeptala se mě zvláštním tónem v hlase. Nechápal jsem, a tak mi to vysvětlila: "Henry rád spává s pacientkami. Tedy, když mu neodmítnou... ale kdo je tady schopný odmítnout, že?" Zakroutil jsem hlavu a Ester dodala: "Škoda, tobě bych možná ani neřekla ne." Odvedl jsem ji do jejího pokoje a rozhodl jsem se to probrat s Timonsem. Samozřejmě vše popřel a tvrdil, že chovanky jsou šílené a lžou. Bez důkazu nebylo možné dělat vůbec nic. Celý tenhle ústav byl tak prohnilý, až se v něm nedalo chvílemi dýchat.

Chtěl jsem Ester rozveselit, a tak jsem vymyslel, tak trochu zvláštní věc. Přinesl jsem jí štěně. Malého bílého pejska. Nevěděl jsem, jestli je má ráda, nebo jestli ji potěší, ale byla tak sladká, tak jsem spoléhal na to, že jí malé roztomilé štěně udělá radost. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl usmívat i její oči. Když spatřila to bílé štěně, celá se rozzářila a začala se s ním mazlit. "To štěně si pak odneste, nechci utírat krev ze země!" ozval se Timonsův ironický hlas. "Co tím chcete říct?" zeptal jsem se ho nechápavě, ale už předem jsem byl znechucen jeho odpovědí. "No, když se nezdráhala říznout do sebe, tak klidně podřízne i toho psa," svůj ironický hlas dozdobil úšklebkem. Jak já toho chlapa nenáviděl! "Co kdybyste toho nechal!" rozčílil jsem se na něj a on s úsměvem odkráčel. "Vůbec ho neposlouchej, Beny, je to idiot," zašeptala sladce Ester. "Vybrala jsi mu moc krásné jméno," usmál jsem se na ni.

Naše další sezení mě postupně sváděly k jedné jediné otázce: "Stále se chceš zabít, Ester?" "Já nevím, moje osobnost se ještě nerozhodla," odvětila zamyšleně. "A jak se cítí tvoje osobnost teď?" zeptal jsem se se zájmem. Za posledních pár dnů jsem u ní zaznamenal veliký pokrok, začínala být veselejší a smířenější se vším. "Bezva. Cítí se fajn... Jen prostě ještě nevím, jestli mám nějaký důvod k žití," odvětila jako by nic, ale při tom se na mě usmála. Vypadala spokojená a já se musel dozvědět, čím to je: "Dnes vypadáš šťastná, celá záříš. A září dokonce i tvoje oči." "To protože se dívám na tebe," odpověděla jemným hláskem a sklopila oči. Tak nějak jsem netušil, co si z tohohle sezení mám odnést. Nejistota kvůli které nebyla schopná říct, zda chce žít a zároveň její nově nabytá radost, mě neskutečně mátly.

Příští den jsem Ester navštívil v jejím pokoji. Zděsil jsem se, když jsem uviděl její nateklý nos. Celé to zarudlé místo měla přelepené jen malou náplastí. "Co se ti stalo?" zeptal jsem se ustaraně. "Měla malou nehodu. Je trochu nemotorná, že jo?" odpověděl mi ten známý chladný hlas. Když jsem se otočil, tak jsem ve dveřích spatřil šklebícího se Timonse. Bylo mi hned jasné, že s tím má něco společného. "Viděla jsem, co jsem neměla... A pak se mnou praštil o dveře..." zašeptala. Byla zase tak smutná, měl jsem sto chutí s Timonsem taky o něco praštit. "Myslím, že taky uvidím, něco co nemám!" řekl jsem rozhodně. Ester se o mě sice strachovala, ale slíbil jsem ji, že budu opatrný. Už jsem prostě dál nemohl snášet tu jeho diktaturu. Byl jsem odhodlaný ho dnes večer odhalit, musel jsem na něj najít nějaké usvědčující důkazy a to za každou cenu.

V nepozorované chvíli jsem se vloupal do Timonsovi kanceláře, samozřejmě jsem nešel neozbrojený, tak hloupý jsem nebyl. Trvalo dlouhou chvíli, než se mi podařilo proniknout i do jeho zamčených šuplíků. A opravdu jsem tam našel potřebné důkazy. Kromě toho všeho, co jsem o tom bídákovi už věděl, byl ještě překupníkem drog. Své zamknuté zásuvky měl až po okraj napěchované heroinem a dokonce se mi podařilo najít i jeho seznam odběratelů. Když jsem uslyšel vrznutí dveří, tak mi bylo naprosto jasné, že je to Timons. Vrhl se na mě a ani nevím jak, povalil mě na zem. Zdál se být mnohem silnější, než vypadal. Své silné pracky obtočil kolem mého krku a začal mě škrtit. Náhle jsem uslyšel ránu a Timons se skácel k zemi. Nade mnou se tyčila Ester svírající v rukou židli, kterou ho patrně udeřila do hlavy. Pomalu jsem se vzpamatovával. Ester mi pomohla vstát a zeptala se: "Je mrtvý?" "Ne, jen jsi ho omráčila... Zavolám policii, našel jsem důkazy a teď se mě ještě pokusil zabít... Pojď raději se mnou, je sice mimo, ale i tak tě s ním nechci nechat o samotě," zavelel jsem. V kanceláři ředitele bylo šero, ale mě zajímal jedině telefon. Zavolal jsem policii a postupně jsem jim vše začal vyprávět.

Přerušil mě až Esteřin výkřik. Otočil jsem se a spatřil jsem Timonse, jak jí drží nůž na krku a upírá na mě svůj nepříčetný pohled. "Hned polož ten telefon!" zaburácel. Bez zaváhání jsem zavěsil. "A teď ten telefon hezky rozmlať," poručil a výhružně přitiskl nůž ještě silněji na Esteřin krk. Práskl jsem telefonem o zem a čekal, co bude chtít dál. "Teď si ji vezmu hezky sebou a ty zůstaneš tady. Pokud nás budeš sledovat, nebo budeš dělat nějaký blbosti, tak ji podříznu," řekl neústupně. "Pusť ji a pak můžeš klidně vypadnout," nabídnul jsem mu. Měl jsem o Ester takový strach. Jediné, co mi běželo hlavou, bylo to, že udělám cokoli, jen aby ji neublížil. Timonson mě ale neposlouchal a vyšel s ní ze dveří. Snažil jsem se za nimi nepozorovaně plížit, aby si mě nevšiml, ale abych ho mohl ve vhodnou chvíli zpacifikovat.

"Tudy se ale nejde ven," špitla Ester. "Ne, máš pravdu. Jsi chytrá holka," odvětil Timons svým arogantním tónem. Pomalu vyvedl Ester na střechu léčebny, a když jsem dorazil za nimi, tak s ní už stál na úplném okraji střechy. Podíval se na mě a pak řekl: "Nechci jít do vězení. Tam mě nikdo nedostane. Víš, sex s pacientkami není nic hroznýho, ale to co jsi zjistil... Nechci utíkat a do vězení ani za nic nepůjdu..." Byl šílenější než kdy dřív. "Drahá, co říkáš tomu, že spolu teď hezky skočíme dolů? Chtěla jsi přece umřít! Měla bys mi být vděčná, že ti to umožním!" tiskl Ester nůž stále těsněji ke krku a usmíval se svým zvráceným úsměvem. "Už nechci! Moje osobnost chce žít!" vykřikla Ester rozhodně. "Vážně? Ale neříkej, co tak najednou... Mohl bych sice zabít Johna, protože za všechno může on, ale to by bylo mnohem pracnější a pak... To on mě zahnal do kouta a měl by za to trpět. A na smrt svojí první pacientky, za kterou bude zodpovědný, nikdy nezapomene!" jeho zamyšlený a zlomyslný hlas mě bodal do uší. Silně s Ester škubl a její levá noha se začala houpat mimo střechu. Zapotácela sebou a snažila se mu bránit, ale byl mnohem silnější. V poslední chvíli, když se ji chystal strhnout sebou dolů, se ozval výstřel. Musel jsem vystřelit, nebylo zbytí, chtěl ji zabít a já ji musel zachránit. Poprvé jsem použil svou zbraň a trefil jsem se. Timons zasažen přepadl ze střechy a padal volným pádem dolů. Ester, která stála na střeše jen jednou nohou, nedokázala udržet rovnováhu a málem se také zřítila za Timonsem, naštěstí jsem ji v poslední vteřině chytil a vytáhl nahoru. Bylo po všem a já Ester konečně pevně stiskl ve své náruči.

Tak tohle byl celý můj příběh! Z toho příšerného místa jsem hned odešel a i nadále se věnuji svému vysněnému zaměstnání. Teď bych vám měl asi říct ještě tohle... Ester už není moje pacientka, vlastně už vůbec není pacientka. Je to tak trochu moje žena. Tak trochu, říkám proto, že si ji budu za měsíce brát. Žijeme spolu už dva a půl roku a skvěle nám to klape. Někteří by sice mohli narážet na lékařskou etiku a na další podobné nesmysly, ale mě je to už dva a půl roku úplně jedno...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

Klik

Komentáře

1 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 15. listopadu 2012 v 20:00 | Reagovat

no chcete odvahu na obou stranach asi ... :)

2 valin valin | Web | 16. listopadu 2012 v 6:50 | Reagovat

Krásná povídka, úplně mě to vtáhlo do dění, ještě, že to dobře dopadlo...

3 Tracy12 Tracy12 | Web | 16. listopadu 2012 v 17:06 | Reagovat

Krásná povídka

4 Bionka* Bionka* | Web | 16. listopadu 2012 v 19:57 | Reagovat

Skvělé... Nemám slov. :) Dost se mi to dostalo pod kůži!

5 Tracy12 Tracy12 | Web | 16. listopadu 2012 v 20:30 | Reagovat

děkuju vyřídím :)

6 ivet-pe ivet-pe | Web | 16. listopadu 2012 v 21:33 | Reagovat

[2]: Děkuji. :D Jsem tak trochu romantická duše a občas se nechám unést a promítne se to i v mé povídce. :-)

[3]: Děkuji.

[4]: Děkuji. Jsem ráda, že se ti povídka líbila. :-D

7 Kelíns Kelíns | Web | 17. listopadu 2012 v 14:15 | Reagovat

To je moc pěkná povídka. Líbí se mi jak píšeš, začetla jsem se a nemohla se odtrhnout. Ze všeho nejvíc články tohoto typu miluji, člověk je prostě musí dočíst do konce. Jsem ráda, že to dopadlo dobře :-)

8 ivet-pe ivet-pe | Web | 18. listopadu 2012 v 18:12 | Reagovat

[7]: Moc děkuji, jsem ráda, že se ti to líbilo. :D

9 Gallilea Gallilea | 20. listopadu 2012 v 10:18 | Reagovat

Ahoj, přečetla jsem si tvou povídku, jelikož mám ráda příběhy s touhle tématikou. Líbí se mi tvůj styl psaní, děj mě vtáhl, ale měla byc pár drobných připomínek. V první větě "Být psychiatrem..." je sedmý pád, což naznačuje přechodný stav, takže to ve mně vzbudilo, že doktor se praxi již nevěnuje - nahradila bych to prvním pádem. Taky výplňkové (redartační) výrazy (prostě, vlastně) trošičku ubírají, osobně bych je vyškrtla a nepoužívala. A poslední: dávej si pozor na opakování slov (v prvním odstavci: příliš, nepříliš). Čtvrtý a pátý odstavec začínají stejně - další dny... Případně neboj se pohrávat si s rovinami jazyka. Jestli se budeš chtít věnovat tomuhle tématu, pořiď si slovník medicínského slangu, aby promluva postav byla více věrohodná, neboj se v přímých řečech používat hovorovou češtinu, oddělí se promluvy jednotlivých charakterů. A pozor na přímé řeči, máš špatný zápis. Uvedu příklad: "Ahoj," pozdravila. Tzn. uvozovky dole (i když tady to nejde :), promluva, ČÁRKA a uvozovky nahoře. Hodnocení čtyři a půl hvězdičky :)

10 Gallilea Gallilea | Web | 20. listopadu 2012 v 10:27 | Reagovat

A teď už opravdu poslední: "Už nechci! Moje osobnost chce žít!" vykřikla Ester rozhodně. Tahle věta zní opravdu nevěrohodně. Moje osobnost - nahradila bych to silnějším "Já chci žít!"

11 ivet-pe ivet-pe | Web | 20. listopadu 2012 v 19:09 | Reagovat

[9]: Děkuji, jsem potěšená, že se ti můj styl líbí. A děkuji také za kritiku, je důležité vědět, co je třeba změnit... :D Určitě se z toho poučím.
(Pokud jde ale o prvním odstavec, tak musím říct, že jsem těchto slov využila záměrně.)

[10]: Vím, že tato věta se může zdát poněkud kostrbatá, proto jsem přemýšlela, jestli ji tam mám v konečné verzi nechat. Ale nakonec jsem se rozhodla, ji tam ponechat, protože jsem se domnívala, že tak nejlépe vystihne zmatenou postavu, která tak úplně není v pořádku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama