Dopis Laury Doloranové

11. ledna 2016 v 0:06 | Ivet Pe |  Moje povídky

Když jsem byla v pubertě, dost často jsem přemýšlela nad tím, jak se asi cítí odsouzenec poslední den před popravou. Co jí, co dělá, o čem přemýšlí? A co dělá člověk, který ví, že zítra umře, protože prohraje svůj boj se zákeřnou nemocí? Jaký je jeho den, užije si ho do poslední chvíle, anebo nemá na nic pomyšlení a je to jen útrpné čekání? Poslední den běžných lidí je asi stejný jako kterýkoliv jejich jiný den, protože většina netuší, že je jejich poslední… Ale co ti, kteří to vědí? Vědí, že zítra již nic nebude. Nic je nečeká. Dnes je to prostě konečná!

Mladí často přemýšlí o nesmyslech, postupem času na ně však zapomenou a jdou dál. Ale co když se to vrátí zpátky a nejsou to již jen hloupé pubertální myšlenky. Je to něco skutečného, téměř hmatatelného, něco děsivého, něco definitivního, něco o čem víte jen a jen vy. A všem kolem by to bylo stejně úplně jedno!

Ano, je těžké si to připustit, ale je to vážně poslední den mého života… Je devět ráno, neděle. A zítra touhle dobou, bude už vše, co se mě kdy týkalo, zapomenuto. Po všem zbude jen prach. Celou noc jsem přemýšlela o tom, co budu dělat dnes - něco velkolepého. I přestože vážně nemám náladu, protože z hlavy nemůžu vypustit myšlenky na to, co bude zítra, tak si dnešek vážně užiju. Konečně prožiju něco skvělého!



--------------------

Lidé na ulici kolem mě se míhají, všichni někam spěchají, ale já dneska nikam nepospíchám, dneska mám času, kolik budu chtít. Vždycky jsem chtěla cestovat, vidět svět. Jenže jsem nejdřív byla sama a osamělá žena na cestách to nemá příliš snadné. Ale pak jsem potkala Toma a doufala, že spolu poznáme celou zeměkouli. Ale můj manžel cestovat nikdy nechtěl, vždy jen říkal: "Nejlíp je přece tady, tak proč bychom se kodrcali takovou dálku někam jinam!" Vše tedy zůstalo jen u pouhých snů. Odcestovat ale dnes už nestihnu, to je příliš na jeden pouhý kratičký den. Tak proč o tom teď přemýšlet?

Náhle jsem ale měla jasno. Opodál jsem zahlédla vyvěšený plakát. Pouť! Ano, to je to, co bych chtěla dělat ten poslední den, co budu chodit po téhle zemi. Je krásné, vydat se opět do dětství, kdy jsem tam chodila s rodiči. Brali mě tam a nechali mě si užít pár atrakcí. Nikdy ne moc, aby se mi netočila hlava a neudělalo se mi špatně. A pak je tu také samozřejmě střelnice. Táta vždy vystřelil růžičku a já si tu papírovou nádheru šťastná odnášela domů. Na pouti jsem nebyla už celou věčnost. Tom tam nechtěl nikdy zajít, vždy jen odvětil: "Copak jsme děti, abychom chodili ke kolotočářům!" Jo, můj manžel, ten měl vždy na vše jasný a vyhraněný názor, už ho ale nikdy nezajímal názor nikoho jiného - ani ten můj ne. Přesto ho strašně miluji! Jinak bych si ho přece nebrala, ne? Spojení dvou duší na věky věků, až dokud nás smrt nerozdělí, tak jsem to vždy viděla i cítila. Kdyby to nebylo na věčnost, proč bychom si potom před Bohem říkali své ano. Ano a ne - dvě slova, co někdy znamenají vše, a někdy již naprosto vůbec nic… nicotu!

Na pouti to byla prostě krása, připadala jsem si opět jako malá. Tolik světel a ten nádherný hluk. Labutě, horská dráha, houpačky, autíčka a samozřejmě také střelnice. Krása! Nejezdila jsem ani jsem si nezastřílela, stačilo mi pouze procházet se a vracet se ve vzpomínkách do dětství. Strávila jsem tam celý den. K večeru nezbývalo nic jiného, než se opět vrátit domů. Domov… to je také zajímavé slovo. Mělo by to být dokonalé místo, kam se rádi vracíte ke své rodině… k manželovi, k ženě. Místo, kde je vám krásně a nechcete pryč, místo plné krásných vzpomínek a ještě krásnější společné budoucnosti. Co když ale tohle všechno zmizí, co když to pomine a už to vůbec nic neznamená? Jenom temnota! Jak to může jen takhle vyprchat, vypařit se jako by to nikdy nic neznamenalo? Jak někdo může zahodit tisíce společných dní a spoustu let?

--------------------

Bude skoro osm večer a já přemýšlím o svém životě, o tom co bylo, a co již jako mávnutím proutku není. Tom, můj manžel, můj… dnes naposled ještě můj, zítra už můj nebude. Zítra už bude patřit úplně jí. Té cizí holce, co se mezi nás vetřela a odloudila mi ho, jako bych nikdy nic neznamenala, neexistovala. Tak jednoduše. Ale není to samozřejmě jen její vina. Můj manžel se prostě rozhodl, že už nadále nebude mým manželem, že mě vymění za mladší verzi. Tečka, konec!

Než Tom definitivně odešel, tak mi řekl: "Nebudu o tom už diskutovat, je prostě konec, tečka. Smiř se s tím." Tak prosté a jednoduché to pro něj bylo. Je konec našich společných let a naší lásky… tedy asi jen té mojí lásky, on to asi nebral tak vážně - ani naši lásku, ani to naše vyřčené ano, ani slib, dokud nás smrt nerozdělí. Ale já ano, já to tak chápu. Zítra už oficiálně přestane být mým manželem a bude moct začít svůj nový život, v novém domě, s novou ženou, v nové rodině. Ale já… já nemám nic nového, co bych chtěla začít, nemám nikoho nového, koho bych mohla milovat a bezpodmínečně s ním chtěla být. Já mám jenom toho svého starého… svůj starý život… svůj starý svět… a ten je pro mě vším!

Stále jsem tak nějak doufala, že si to celé rozmyslí, že mu dojde, že to byla hloupost! Během celého toho dlouhého rozvodu, jsem tajně věřila, že máme naději, že je to jen hloupý rozmar, a že si to také uvědomí, a vše bude v pořádku. Ale teď už je konec, konec mého starého života a zítra bych měla otočit list za všemi těmi roky a začít znovu, začít něco nového. Ale tohle já neumím a ani bych to umět nechtěla. Taková já nejsem! Takže právě teď zanechávám všech myšlenek na krásné chvíle… je skoro deset hodin a třicet minut… je čas jít spát… navždy. Do své sklenky, ve které si pokaždé nechávám vodu, kdybych měla v noci žízeň, si právě přidávám pár bílých kamarádů, malinkatých prášečků. Těchto pár napsaných řádku nechávám na nočním stolku, kdyby snad někdo chtěl znát mých pár posledních myšlenek, kdyby to snad někoho zajímalo. Kdyby snad někdo chtěl také vědět, co se honí člověku hlavou ten poslední den před jeho smrtí. Nic jiného po mně nezbude, jen těch pár řádků… nic víc! Dívám se na svou plnou sklenku, a říkám si: "Nač čekat?" Tuhle noc mě už přece žádná žízeň ze spánku nevytrhne, tuhle ani žádnou další…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama